Inkoust se rozlil v okamžiku, kdy Eliška poprvé slyšela, jak někdo umírá pro knihu.

Křik přišel ze dvora, přehlušil šumění listopadu za oknem i tiché oddechování ostatních iluminátorů, a ona si tehdy myslela, že šlápla na kočku nebo se svářejí pekaři. Teprve když bratr Václav vstal a zamkl dveře skriptoria, pochopila, že jde o něco jiného. Šel k ní příliš rychle. Bral ji za rameno příliš pevně.

„Nedívej se z okna," řekl. „A sundej to ze stolu."

To znamenalo kodex.

Byl starý způsobem, jenž přesahoval pouhé roky — pergamen, z něhož Eliška již čtyři týdny opisovala žaltář pro klášter u Týnského chrámu, měl barvu, která nebyla ani žlutá, ani šedá, spíše jako maso po dlouhé zimě. Iniciály v něm psala zlatem, rumělkou a jednou barvou, pro niž neznala jméno — zjistila ji v malé nádobce přivázané ke krycímu prknu knihy, hustou jako med, modrou jako nebe v okamžiku těsně před svítáním, kdy noc ještě nevzdala svůj nárok.

Nevěděla, proč tu barvu použila. Ruka prostě sáhla.

Teď se podívala na stránku, kterou dopsala ráno, a spatřila, co se stalo. Písmeno tau v devatenáctém žalmu, to, jež uzavíralo celý abecední akrostich — ona je obtáhla onou modří a pak, nevědouc proč, je propojila jemnou linkou se zlatým alef na začátku. Propojila začátek s koncem. A pergamen pod tím místem byl teplý. Živý teplý, jako kůže.

Na dvoře přestali křičet.

„Bratr Václave," řekla tiše. „Kdo to byl?"

Starý mnich, jenž ji učil řezat husí brky a jehož dlaně nosily inkoustové fleky jako jiní nosí jizvy, se na ni podíval s výrazem, který nepatřil k jeho obvyklé tváři. Bylo v něm něco, co Eliška viděla naposledy před deseti lety, když jí otec vyprávěl, jak zemřela matka. Takovou únavu, jako by člověk nesl břemeno příliš dlouho a najednou si uvědomil, že ho nikdy nesloží.

„Tvůj otec mi říkal, abych ti to neříkal dříve, než budeš připravena," řekl. „Ale myslím, že on sám nevěděl, kdy ten čas nastane."

Z kabátu vytáhl složený pergamen. Jiný než ten na stole, novější, popsaný rukou, kterou Eliška poznala okamžitě — dlouhé táhlé smyčky, t bez příčky, způsob, jakým se konce písmen zvlňovaly jako vlasy ve větru.

Otec.

„Zemřel před třemi dny," řekl bratr Václav. „V Basileji. Nepřijel sám — přivezl ho někdo, kdo potom zmizel. A rukopis, pro nějž tam jel, zmizel s ním."

Eliška neřekla nic. Tři dny, pomyslela. Tři dny nevěděla, že je sama na světě, a přitom tu seděla a mísila barvy, jako by se nic nestalo, jako by vesmír měl nějaký smysl pro zdvořilost a vyčkal, až bude připravena.

„Kodex, který opisuješ," pokračoval mnich, „není žaltář."

Podívala se na stránku znovu. Na tau spojené zlatou linkou s alef. Na neznámou modrou barvu, která ještě přede dvěma hodinami jen ležela v nádobce, a teď ji v pergamenu absorbovalo každé písmeno, jež se jí dotklo.

„Co to je?"

„Jedna čtvrtina šifry, na níž závisí to, co nesmí nikdo složit dohromady." Bratr Václav přitáhl tabuli a zapsal čtyři slova, pak je rychle přeškrtl, jako by se bál vlastního rukopisu. „Codex Mirabilis existoval jednou jako celek. Tvoji předkové ho rozdělili. Rozptýlili. Schovali do čtyř knih, z nichž každá vypadá jinak a žádná nenaznačuje spojitost s ostatními. Tvůj otec věděl, kde jsou. Teď to víš ty."

Na dvoře zazněly kroky. Více než jeden pár bot, pravidelné, účelné.

„A ti, kdo jsou venku?" zeptala se.

Bratr Václav přistoupil k oknu a odtáhl kus plátna. Eliška viděla tři muže v tmavých pláštích bez erbů, bez znaků, bez čehokoliv, čím by se dali zařadit do světa, jenž ji dosud obklopoval.

„Ti přišli pro kodex," řekl tiše. „Ale to ještě není to nejhorší."

Ohlédl se přes rameno a v jeho očích bylo něco, co Eliška nestačila rozluštit dříve, než zaklepali.

„Ti druzí přijdou zítra."