Ranní mlha ležela nad Vltavou jako stará přikrývka, prokousaná lety a deštěm. Eliška stála v bráně skriptoria a třímala pergamen, na němž bylo zapsáno jediné slovo — jméno, které jí otec nikdy neřekl.

*Catharidae.*

Přinesla ho večer. Vypadl z vazby žaltáře, když ho skládala zpět do truhly, jako by ho někdo vložil tam záměrně, jako by čekal právě na tuto chvíli. Složený čtyřikrát, popsaný otcovým tenkým písmem. Ne latinkou, ale starším písmem, které Eliška znala jen z jediného zdroje — z Kodexu velehradského, jehož zlomek opisovala před dvěma léty.

Bratr Václav ji zavolal k práci hned po ranní modlitbě. Čekala ho nachmuřená, avšak on vypadal jinak než obvykle — tišší, se sklopenýma očima, jako by se styděl za něco, co ještě neřekl.

„Přijel posel z Basileje," pravil a podal jí listinu s cizí pečetí. „Přináší vzkaz pro tebe. Říká, že ho poslal notář Heinrichova domu."

Eliška listinu vzala. Ruce jí nezachvěly — to ji samotnou překvapilo.

Latinský text byl krátký a věcný, jaký píší lidé zvyklí skrývat emoce za úřední fráze. Otec zemřel přirozenou smrtí, stálo tam. Pohřben byl se ctí. Jeho majetek byl zapečetěn. A pak, poslední věta, která jako by nepatřila k ostatnímu textu: *Knihy byly přesunuty, než přišli.*

Než přišli. Kdo?

Bratr Václav pořád stál vedle ní. Čekal. Eliška si uvědomila, že na ni kouká příliš pozorně — ne s účastí, ale s tím zvláštním druhem pozornosti, jakou věnují lidé věcem, které studují.

„Díky," řekla suše a listinu složila.

Celé dopoledne opisovala graduál pro farní kostel v Kutné Hoře, ale prsty jí šly po vlastní vůli. Mysl bloudila jinam. *Catharidae.* Vzpomněla si, co četla o katarských bratrstvech — bludaři, kacíři, vyhubeni ve Francii již před sto lety. Ale jejich texty přežily. Části přežily. A někteří lidé tvrdili, že přežili i jejich strážci.

Strážci starého poznání, které církev nazvala herezí. Ale otec přece nebyl kacíř. Otec byl opisovač, řemeslník. Byl jako ona.

*Byl jako ona.*

Odpoledne, když ostatní opisovači odešli na nónu, zůstala sama. Otevřela truhlici pod svým stolem — tam, kde uchovávala vlastní nástroje a barvy — a vytáhla na dno ukrytý váček. V něm byl pergamen, který si před rokem nechala jako odložený vzorek, protože barva na iluminaci se nezdála pravá.

Teprve teď to pochopila. Barva *nebyla* pravá. Nebyla chybou. Byl to záměr.

Zlatá a červená, vrstvené přes sebe v poměru, který normálnímu oku splýval do hnědé. Ale Eliška ho tehdy opisovala ve stínu, a teď ho vzala ke svíčce — a v přímém světle plamene se linie rozestoupily. Pod nimi byl jiný text. Droboučký, skoro neviditelný, psaný tou zvláštní kombinací znaků z Velehradu.

Tři slova a číslo. *Florencie. Knihovna Santa Croce. Třetí výklenek.*

Venku začaly zvonit zvony. Eliška zaslechla kroky na kamenných schodech — ne bratry, ne opisovače. Těžší, rovnoměrnější. Kroky lidí, kteří chodí ve skupině a nikam nepospíchají, protože vědí, že cíl jim neuteče.

Rychle schovala pergamen do záhybu sukně, zhasla svíčku a sáhla po inkoustovém péru — jediné zbrani, která jí dávala smysl. Ve dveřích skriptoria se zastavil stín. Pak druhý.

Muž v šedém plášti bez erbu. Ruce volně podél těla, ale pohled pevný, profesionální.

„Eliška z Hradce?" zeptal se česky, ale s přízvukem, který nebyl z Čech.

„Kdo se ptá?"

Usmál se. Byl to úsměv bez tepla, naučený.

„Někdo, kdo hledá totéž co ty," řekl. „A kdo ti může pomoci najít to dříve, než to najdou ti druzí."

Za jeho zády stál druhý muž — a v jeho rukou byl žaltář. Otcův žaltář. Ten, který Eliška zamkla večer do truhly.