Měsíc se ukryl za mraky, jako by nechtěl být svědkem toho, co se dělo v úzkých uličkách Starého Města. Eliška tiskla žaltář k hrudi a utíkala, jak jí nohy stačily, přičemž slyšela kroky pronásledovatelů doléhající od Týnského chrámu jako odměřené údery hodin.

Věděla jediné — nesmí ji dostat.

Schovala se do průjezdu u domu zlatníka Konráda, zadržela dech a čekala. Dva muži v šedých pláštích přeběhli kolem, jejich boty mlátily do dlažby mokré od nedávného deště. Jeden z nich nesl lucernu, jejíž světlo přelétlo po kamenné zdi pouhý dlaň od Eliščiny tváře. Pak přešli. Přešli, a přece se jí ruce třásly ještě dlouho poté.

Otec ji učil, že strah je dobrý sluha, ale špatný pán.

Teprve teď si dovolila přemýšlet o tom, co uviděla, než utekla ze skriptoria. Když jí Bratr Tomáš — nebo spíše muž, který se za Bratra Tomáše vydával, protože skutečný Tomáš byl jistě mrtev — podstrčil otcův žaltář zpátky na pult, učinil tak záměrně. Chtěli vidět, jak zareaguje. Chtěli vědět, zda ví.

A ona věděla příliš mnoho.

Pomalu otevřela žaltář na straně, kterou jí otec označil drobnou kaňkou inkoustu u třetího žalmu — jejich tajný znak pro *dívej se za obzor slov*. Mezi řádky latinského textu, téměř neviditelné pro nepozorné oko, probíhaly drobné kresby. Figury, ne ozdobné, ale funkční. Znaky, jež Eliška celý život opisovala, aniž rozuměla jejich smyslu. Teď, po propojení prvního a posledního písmene kodexu v skriptoriu, viděla jejich strukturu jako nikdy předtím — jako by jí někdo sundal záclonu z očí.

Jeden ze znaků opakoval sled, který znala z florentského dopisu. Druhý odpovídal kresbě, jež visela v otcově pracovně a o níž říkával, že ji přivezl z Basileji jako upomínku. Třetí byl nový, neznámý, a přece povědomý jako píseň, jejíž slova zapomeneš, ale melodii nikoli.

*Čtyři kodexy,* řekl otec v posledním dopise, který nikdy neposlal, ale který Eliška našla zastrčený v pouzdře na štětce. *Čtyři kodexy, čtyři strážci, čtyři kouty světa. Dokud jsou rozptýleny, jsou v bezpečí. Dokud jsou v bezpečí, je v bezpečí svět.*

Přijala zprávu jako dítě přijímá pohádku — s vírou, bez pochopení.

Teď pochopila.

Žaltář byl prvním kódexem. Florentský rukopis, o němž se zmiňoval otcův dopis a jejž měl tamní obchodník s knihami schovávat pro případ nouze, byl druhým. Třetí a čtvrtý — to byla otázka, jež ji tahala za sebou jako provaz uvázaný kolem zápěstí.

Z průjezdu vykukla na ulici. Prázdná. Někde daleko zahrčel vůz, zapípal netopýr pod okapem. Praha spala, nebo předstírala spánek, jako to uměla vždy.

Eliška se vydala k řece.

Znala jediného člověka, jemuž mohla věřit a jenž jí mohl pomoci dostat se přes Alpy bez toho, aby ji kdokoliv sledoval. Jakub Vlk, říční překupník, jenž obchodoval s vlnou a mlčením ve stejné míře. Otec mu kdysi zachránil bratra před šibenicí. Dluhy tohoto druhu se platí.

Loď měla odplout za čtyři dny do Řezna, odkud se dalo pokračovat dál. Čtyři dny, aby Eliška sebrala, co ještě zbývalo sebrat, a zanechala za sebou vše ostatní — skriptorium, dobré jméno, útěšnou rutinu inkoustu a pergamenu.

Zastavila se na mostě a podívala se na tmavou vodu. Odraz luceren se ve vlnách třásl jako nestabilní písmeno, jež nikdy pořádně nedrží tvar.

Tehdy si všimla stínu za sebou.

Nebyl to žádný z mužů v šedých pláštích. Byl to někdo jiný — vysoký, nehybný, opřený o zábradlí na druhém konci mostu a upřeně se dívající na ni. V ruce držel knihu. A na deskách té knihy, i přes vzdálenost a tmu, Eliška jasně rozpoznala vzor, který znal jen jeden člověk na světě.

Její otec.

A její otec byl mrtvý.