Strom křičel.
Mira to věděla dřív, než se ho dotkla. Cítila ten nářek jako jehlu zaraženou za ušima – ostrý, vlhký, plný pryskyřičného zoufalství. Přesto přiložila dlaň k borce staré borovice a zavřela oči. Kůra byla studená jako mrtvola.
„Nesmíš," zašeptala. Nevěděla, jestli mluví k sobě, nebo ke stromu. „Ještě tu jsi. Slyším tě."
Ale borovice mlčela odpovědí. Jen křičela dál – tenký, spirálovitý výkřik, který neznal slova. Byl to pocit bez jazyka, obraz bez barvy: prázdnota tam, kde dřív bývalo něco tak samozřejmého jako tloukoucí srdce.
Miřin učitel Brodel ji kdysi varoval, že dary někdy přijdou dřív než moudrost. Že slyšet bolest stromů může být prokletí stejně dobře jako povolání. Tehdy mu nevěřila. Teď stála u třicáté borovice za čtrnáct dní a v hrudi cítila ten stejný dutý buben.
Duše zmizela.
Klekla do mechu. Prsty prohrabala vrstvu suchého jehličí, až narazila na kořen silný jako lidské stehno. Pod kůrou kořene se třpytilo něco nepřirozeného – jizva hladká jak sklo, kulatá jako otisk mince. Přesně taková, jako na dvaceti devíti stromech před tím.
„Mistryně Lada to musí vědět," řekla nahlas, protože samota Živého Háje ji učila mluvit sama se sebou, jinak by zapomněla vlastní hlas.
Les jí neodpověděl. Jenže pak – odpověděl.
*Miro.*
Zastydla. Vítr se zastavil. Říční mlha, která se plazila od Stříbrného Proudu padesát kroků odsud, se najednou zvedla do výšky jako závěs a stočila do podoby, jež nebyla ničím a přesto připomínala ruce.
*Miro Doubková. Dcero dubů. Slyšíme tě.*
Věděla, co jsou zač. Říkali jim Mlžní strážci, strážci hranice, ale nikdo z druidů se k nim příliš nepřibližoval. Žili mezi světy – ani živí, ani mrtví, ani volní, ani uvěznění. Volali ji jménem už třikrát za ten měsíc. Pokaždé utekla.
Tentokrát nohy nespolupracovaly.
„Co chcete?" Hlas jí vyšel menší, než zamýšlela.
*Ty nás nepotřebuješ. My potřebujeme tebe. Přicházejí k nám mrtví, co by neměli být mrtví. Přicházejí v křišťálu uvěznění a my je nemůžeme přijmout. Nemůžeme je propustit. Křičí, Miro. Jako tvé stromy.*
Zatnula pěst. Na kůži se jí srazila husí kůže, protože to byla pravda – ten výkřik v borce a ten výkřik za mlhou zněly stejně. Jedna bolest, dva jazyky.
„Kdo je uvězňuje?"
Mlha se zachvěla. V jejím stočení Mira na okamžik zahlédla něco, co mohlo být tváří – nebo mohlo být jen tím, jak lidský mozek hledá vzory tam, kde jsou jen vzduch a chlad.
*Někdo, komu důvěřuješ. Někdo, komu věříte všichni.*
Potom vítr přece jen přišel, přišel prudce a od severu, a mlha se roztrhla jako plátno. Strážci zmizeli. Les zůstal. Borovice křičela dál svým tichým, neslyšitelným nářkem.
Mira vstala. Jehličí se jí lepilo na kolena a ona ho okartáčovala pomalými, mechanickými pohyby, protože potřebovala chvíli, kdy ruce pracují, a hlava smí být prázdná.
Někdo, komu důvěřuješ.
Sebrala svůj vak, otočila se k jihu, kde za třemi hodinami chůze stálo sídlo řádu – Kořenový dům, vytesaný do boku tisícileté jedle. Kde Brodel právě dnes svolával ostatní druidy na velkou radu. Kde Mistryně Lada předloží zprávu o hynutí stromů a navrhne vyslat průzkumníky do všech čtyř pásem Živého Háje.
Mira udělala pět kroků. Zastavila se.
Vzpomněla si na poslední borovici. Na jizvu hladkou jako sklo. Na to, jak přesná byla – příliš přesná na zvíře, příliš čistá na blesk nebo nemoc. Vyžadovala znalost. Vyžadovala někoho, kdo ví, kde přesně duše stromu sídlí.
Takovou znalost měli jen druidi.
Pět kroků zpět k Kořenovému domu. Pět kroků mezi lidi, jimž věřila. Mezi lidi, z nichž jeden – nebo více – zřejmě proměnili Živý Háj v loviště.
Vydala se jít. Co jiného mohla udělat.
Ale ruka, kterou stiskla řemen vaku, se netřásla ze strachu. Třásla se ze vzteku.