Zpráva se šířila lesem rychleji než vítr.
Mira to poznala podle toho, jak duby naklonily koruny k sobě a šuměly zvuky, které nebyly jen šuměním. Slyšela v nich slabiky, útržky vět, varování přeposílaná od kmene ke kmeni jako oheň po suchém trní. Třicet borovic. Třicet prázdných míst v tkaničce světa. A jméno, které duby šeptaly mezi sebou — Doubková, Doubková, Doubková — ji pronásledovalo jako ozvěna z hlubin studny.
Seděla na kořeni prastaré lípy na okraji Druhého Pásma a snažila se přestat slyšet.
To nešlo nikdy.
Druid Harant ji našel tam, kde ji hledal — tam, kde vždycky seděla, když se bála. Byl starý jako tradice a unavený jako kameny, které pamatují jiný svět. Položil ruku na kůru lípy a lípa se před ním sklonila, jak se stromům u dobrých druidů stávalo.
„Předvolání přišlo," řekl bez úvodu.
Mira zvedla oči. „Kdo?"
„Vílí soud. Listoví Shromáždění. Chtějí svědka, který slyšel stromy v moment poranění." Odmlčel se a ve tmě pod víčky Mira viděla, jak váží slova. „Chtějí tebe."
V žaludku jí stydlo. Víly. Krásné a bez milosti, jak říkaly učebnice — ale učebnice nepsaly o tom, jak studí jejich pohled, jak dokáží tahat z člověka paměti jako nitě z tkaniny a nedbají přitom, co za sebou nechají roztrhané.
„Harant." Vstala pomalu, aby zakryla, jak se jí třesou kolena. „Mlžní strážci mi řekli, že to byl někdo z řádu."
Starý druid nezamrkal. Ale lípa nad ním zapraskala — hluboko, skoro neslyšně, jen pro někoho, kdo uměl naslouchat.
„Vím," řekl nakonec.
„A tys to věděl předtím, než mi to řekli oni?"
Mlčení bylo příliš dlouhé na to, aby bylo nevinné.
Mira si řekla, že ho teď nenávidí. Pak si řekla, že ho nezná dost dobře na to, aby ho nenáviděla, a to bylo horší. Harant byl jejím mistrem sedm let, ale mistři mají svá tajemství uzamčená za sedmi branami a ona měla klíč snad tak od jedné.
„Na soud půjdeš," řekl. „Budeš svědčit pravdivě. A uvidíš." Otočil se a mezi stromy ho pohltil stín, jako by tam nikdy nebyl.
Lípa za Mirou vydala zvuk, který neměl v žádném lidském jazyce jméno — něco mezi pláčem a varováním.
Šla.
Cesta do Srdce Háje, kde víly svolávaly svá shromáždění, trvala dva dny chůze přes mechem zarostlé pahorky a přes tři potoky, jejichž voda měla barvu starého stříbra. Mlha přicházela každý večer a Mira se naučila chodit podél ní, ne skrz ni. Mlžní strážci byli hodní jen tehdy, když respektovala hranice.
Jenže druhého rána, když procházela úzkou roklinou, kde smrky rostly tak těsně, že nebe bylo jen tenký stříbrný pruh nad hlavou — zastavila se.
Strom uprostřed rokle byl dubová obryně, stará snad pět set let. A bolel. Ne tiše, jak bolely borovice — ty šeptaly jako umírající ve spánku. Tento dub křičel tak hlasitě, že Mira musela sevřít zuby, aby nevykřikla sama.
Přistoupila blíž.
Na kůře nebyla jizva. Byl tam amulet — křišťálový, průhledný, zavěšený na hrubém černém provazu tak, aby se dotýkal dřeva. Uvnitř křišťálu něco světélkovalo. Teplé, zelené, pulzující světlo.
Duše.
Mira natáhla ruku a pak ji stáhla zpět, protože prst byl centimetr od amuletu, když ucítila — ucítila přesně to, co cítila, když Mlžní strážci promlouvali skrz mlhu. Přítomnost. Vědomí. Něco, co sledovalo každý její pohyb.
Pomalu se otočila.
Mezi smrky stál někdo v zeleném plášti s kapucí staženou přes tvář. Nehýbal se. Jen stál a díval se. A pak — tak tiše, že si nebyla jistá, jestli to neslyší jen uvnitř vlastní hlavy — pronesl dvě slova.
„Přišlas pozdě."