Soud Věčné Tůně se konal za úsvitu, kdy mlha ještě sedí na hladině jako šedivá pokrývka a víly mají největší moc nad myslí i tělem. Mira stála bosýma nohama na mechem porostlém kameni uprostřed průzračného jezírka a cítila, jak jí chlad prostupuje až do kostí. Kolem ní kroužily tři víly, každá jiné barvy — první bílá jako březová kůra, druhá zelená jako meduňka po dešti, třetí rudá jako jeřabiny v říjnu. Žádná z nich se nepohnula víc než o krok. Jen se dívaly.

„Miroslava Doubková," řekla bílá víla hlasem, který nezněl z hrdla, ale odkudsi zdola, z kořenů pod Mirinýma nohama. „Přišla jsi s důkazem."

Nebyla to otázka. Mira sevřela amulet v dlani tak silně, že hranatý křišťál jí zařízl do kůže. Otevřela prsty a ukázala ho vílám. Červené světlo uvnitř kamene sebou trhlo, jako by cítilo jejich přítomnost.

Zelená víla se sehnula tak blízko, že Mira viděla žilky na jejích průsvitných víčkách. „Znáš jméno duše uvnitř?"

„Ne." Mirino hrdlo bylo suché. „Ale cítím ji. Je vyděšená."

„Vyděšená," zopakovala rudá víla a v jejím hlase nebyla ani stopa soucitu. „Třicet našich bratří leží prázdných. Tisíc let rostli v naší zemi a nyní jsou jen dřevo. Pouhé dřevo." Pauza. „A ty nám přinášíš jeden kámen a říkáš, že nevíš nic víc."

„Vím, kde ho vzít," řekla Mira rychleji, než stihla přemýšlet. „Mohu najít ostatní. Všechny."

Bílá víla se podívala na rudou. Mezi nimi přelétlo něco, co Mira nedokázala číst — dorozumění starší než řeč.

„Máš sedm nocí," řekla bílá víla. „Sedm nocí, abys prošla čtyřmi pásmy a přinesla nám jména. Jméno duší a jméno zloděje." Sehnula se k Mirině tváři a její dech voněl pryskyřicí a zemí po dešti. „Selžeš-li, budeme soudit celý řád druidů. A soud víl, holčičko, se nekončí prominutím."

Mlha se vzdula a víly zmizely, jako by nikdy nebyly.

Mira zůstala sama na kameni a třásla se. Pak z břehu uslyšela praskot větve.

Harant stál mezi olšemi a sledoval ji. Jak dlouho tam byl? Celou dobu?

„Dobře sis vedla," řekl klidně a podal jí suchý plášť.

„Odposlouchávals nás." Nebylo v tom obvinění, jen konstatování. Mira si plášť vzala, protože zima ji přemáhala, ale nepřestala ho sledovat pohledem.

„Chránil jsem tě." Harant se otočil a zamířil zpátky do lesa. „Pojď. Do prvního pásma musíme dorazit před polednem, jinak se brána zavře."

Šla za ním, protože jiná možnost nebyla. Les kolem nich houstnul — stromy zde byly staré, jejich kůra vrásčitá jako tváře stařců, kořeny vyčnívaly ze země jako prsty hledající oporu. Mira je vnímala jednoho po druhém. Tento spal. Tento snil o loňském létě. Tento byl prázdný.

Zastavila se.

„Mistře."

Harant se neotočil.

„Tento strom je prázdný. Jako borovic." Přiložila dlaň na kůru a cítila ticho tam, kde měl být hlas. „Ale nemá jizvu. Duše prostě... odešla."

Teprve teď se Harant obrátil. Na jeho tváři bylo něco, co Mira neviděla nikdy předtím — ne strach, ale něco horšího. Lítost.

„Vím," řekl tiše.

„Ty jsi věděl o tomto stromě."

„O tomto. I o dalších čtyřech v tomto pásmu."

Mira nechala ruku klesnout. V hrudi jí začalo bít cosi teplého a nepříjemného — ne hněv, ale jeho předstupeň. „Proč jsi mi to neřekl?"

„Protože jsem doufal, že to zvládneme sami. Před soudem. Před vílami." Harant si přejel dlaní po obličeji. „Před tebou."

„Kdo to dělá?" Mira se snažila, aby její hlas zněl pevně. „Víš to, nebo ne?"

Harant se na ni podíval a v tom pohledu bylo tolik únavy, že ji to na okamžik odzbrojilo.

„Podejmi plášť," řekl místo odpovědi. „Je tam kapsa. Pravá strana."

Mira sáhla do kapsy a vytáhla druhý křišťál. Tento byl větší. A světlo uvnitř nebylo červené.

Bylo zlaté. Přesně jako oči jejího mistra.