Vzpomínka voněla mechem.

Sára to věděla, ještě než otevřela oči – ten specifický chlad vlhkého lišejníku na kameni, pach rozpadajícího se dřeva, pod nímž klíčí nový život. Probudila se v chatrči babičky Doubkové se ústy plnými slov v jazyce, který neznal.

Tři dny uplynuly od Mrtvé Mýtiny. Tři noci, během nichž lesy za oknem šeptaly jejím jménem.

Byliny na sušáku ztratily barvu. Všechny. Levandule zbělela jako kost, meduňka zhnědla na prach, a hořec – babičin vzácný hořec, pěstovaný dvacet let – se proměnil v tenkou šedou nit, která se při dotyku rozpadla. Jako by z nich někdo vysál samu podstatu.

Jako by ji chtěl v nich nahradit.

Sára vzala košík a vyšla do lesa, protože nevěděla, co jiného dělat. Ruce ji vedly samy, cestičkou mezi borovicemi, pak níž do údolí, kde smrky stály tak hustě, že i v poledne panoval soumrak. Chodívala tudy od dětství. Znala každý kořen, každý balvan porostlý zlatavým terčovníkem.

Dnes byly kořeny jiné.

Vystupovaly ze země jako prsty – příliš záměrně, příliš přesně namířené. Jeden se obtočil kolem jejího kotníku, ne aby jí ublížil, ale aby ji zastavil.

*Poslyš*, řekl les. Ne slovy. Nikdy slovy – spíš záchvěvem v hrudní kosti, rezonancí, jako když někdo prstem přejede po okraji sklenice.

Sára se zastavila.

Uprostřed smrkového houštinu stál dub. Starý – starší než ta stará – s korunou tak rozlehlou, že zastínil půlku paseky. V jeho kmeni byla dutina velikosti dveří, a z té dutiny vycházel světelný pruh. Ne sluneční. Fosforeskující, modrozeleně studený, jako kdyby někdo uvnitř stromu pěstoval světlo samo.

Z dutiny vystoupil muž.

Byl starý, ale ne tak, jak jsou staří lidé – byl starý jako kraj, jako vrstva, která se usazuje pomalu. Vlasy měl barvy kůry, oči barvy nebe těsně před bouří. Na ramenou mu seděl mech.

„Přišla jsi pozdě," řekl česky, ale s přízvukem, který Sára nedokázala zařadit. „Nebo příliš brzy. S Stromoluvcovými to tak bývá."

Sára stiskla ucho košíku. „Neznám to slovo."

„Znáš ho," opravil ji tiše. „Slyšela jsi je dnes v noci. Říkala jsi je ze spaní."

Neodpověděla, protože to byla pravda a pravda ji vyděsila.

Muž – druid, chápala to teď, i když nikdy nevěřila, že druidi existují – sáhl do kapsy a vytáhl větvičku. Jeřabinová, se třemi bobulemi, každá černá jako uhlí.

„První prah je otevřen. Vílá ze Mýtiny tě označila, aniž si to možná uvědomovala. Teď tě Kořen cítí. Šest dní, Sáro Doubková. Pak přijdou a dar z tebe nevyberou vlídně."

„Jaký dar," zopakovala mechanicky, i když věděla odpověď na tuto otázku stejně dobře jako na tu o slově.

„Slyšet les." Otočil větvičkou v prstech. „Mluvit s ním tak, aby odpověděl. Vzbudit Zelenou sílu nebo ji uspat – záleží, čím ji nakrmíš." Podal jí jeřabinovou větvičku. „Podzimní rituál musíš dokončit dřív, než první mráz pokryje Mýtinu. Obětuješ vzpomínku."

„Jakou vzpomínku?"

Poprvé se usmál, a ten úsměv byl smutnější než cokoliv, co Sára kdy viděla na lidské tváři.

„To nevíš dopředu. Les si vybere sám. Vybere to, co tě drží nejpevněji u země." Odvrátil se zpátky k dutině. „Přijď o půlnoci. Přines bylinu, která roste jen tam, kde blesk udeřil třikrát na stejné místo. Znáš ji."

Znal. Přesně ji věděla – krušina s listy doubleými od jizev, rostla za starým ohořelým pařezem u potoka. Nikdy nevěděla, proč ji sbírá. Vždy ji přinesla domů a nechala uschnout, aniž věděla k čemu.

Teď věděla.

Muž zmizel v dutině a světlo pohaslo.

Sára stála v houštině a v dlani cítila váhu tří černých bobulí. Les kolem ní dýchal. Pomalu, hluboce, jako něco, co spalo příliš dlouho a ještě si není jisté, zda chce být vzhůru.

Pak z koruny dubu přišel hlas – ne mužův, ne vílí, starší než obojí:

*Sáro. Vzpomeneš si na nás, až zapomeneš.*

Bobule v dlani zčernaly ještě víc.