Vzkaz hořel. Ne přeneseně – pergamen se vznítil v Mariných rukou, sotva dočetla poslední slovo, a popel se rozprášil do nočního vzduchu jako černý sníh. Nechala ho padnout. Prsty ji nepálily. To bylo poprvé, co ji za sedm let nepálily rány po runách.

Zereth o tom věděl. Samozřejmě.

*Zajímavé,* řekl hlas někde za jejíma žebry, ne jako myšlenka, spíš jako stín myšlenky. *Mrtvá žena píše dopisy. Kontinent umírá. A ty stojíš v prachu boha a přemýšlíš, zda bys neměla utéct.*

„Uvažuji nad tím," odpověděla nahlas. Kolemjdoucí, pokud by tu nějací byli, by si mysleli, že je blázen. V Sorveth ale s blázny měli zkušenosti. Nechávali je být.

Jméno z dopisu nezmizelo s pergamenem. Bylo vytesáno do paměti jako nápis do kamene: *Serafine Vael.* Archivářka Řádu. Zemřela při Velkém tichu – nebo tak to říkaly záznamy. Mara u jejího pohřbu nestála, ale slyšela zvony. Zvony se v ten den ozývaly po celém Sorveth, protože mrtvých bylo příliš mnoho na to, aby pro každého zvonili zvlášť.

Serafine tedy zemřela. Ale někdo jejím jménem psal dopisy mužům, kteří pak leželi v troskách božích příbytků s prázdnýma očima.

Mara šla.

Město Vethras se za ní zavíralo jako čelist. Lampy na nárožích hořely tím nepřirozeně bílým světlem, které prodávali obchodníci z Jihu – světlo koupené za cenu, o níž se nahlas nemluvilo. Mara věděla, za co se kupuje. Viděla účty. Každý měsíc, každý rok, účty rostly a světla ubývalo. Jako by tma byla trpělivější dlužník než bohové.

Archiv Řádu stál na okraji města, tam kde ulice přestávaly být vydlážděné a začínaly být jen prošlapané. Budova přežila Velké ticho, ale sotva – jedna věž se sesunula, okna byla zazděná, a nad vstupem visel nový nápis, dřívější zlaté písmo přebito dehtovým razítkem: *Soukromý majeteksprávy Vethras. Vstup zakázán.*

Mara vstoupila.

Zámek byl nový, ale dveře staré. Staré dveře měly staré způsoby a Mara je znala. Klekla, přiložila ruku ke kování a nechala Zeretha udělat to, co uměl lépe než ona – promluvit jazykem, který stojí na hranici mezi existencí a nicotou. Zámek se otevřel. Vždy se otevřel. Ten byl jen kov.

Uvnitř byl vzduch jako zamrzlá voda.

Regály stály v řadách jako kamenné náhrobky. Většina svitků byla pryč, odnesena nebo spálena – Řád byl zrušen pět let po Velkém tichu dekretem rady, která potřebovala provinit vinu na někoho viditelného. Ale archiváři byli pečliví lidé. Serafine byla nejpečlivější ze všech.

Mara šla do zadního rohu, kde podlaha skřípala jinak než jinde – dutě, s ohlasem. Klekla. Ruka pod desku, zatlačit doleva, pak doprava. Starý trik. Serafine ji naučila, když ještě obě věřily v bohy a v budoucnost.

Dutina pod podlahou byla prázdná.

Téměř.

Na dně ležela jediná věc: malá šedá destička z materiálu, který Mara nedokázala pojmenovat. Ne kámen, ne kost. Teplejší, než by měla být, a na povrchu rytiny – ale ne runy, ne slova. Obrazce. Mapa, možná, nebo schéma. Uprostřed, tam kde by na mapě stálo hlavní město, byl symbol, který Mara znala příliš dobře.

Vlastní ruka ji zradila – prsty se dotkly destičky dřív, než rozkaz přišel z hlavy.

Zereth byl ticho tak hluboké, že to bylo hlasitější než řev.

Pak: *Tohle by ses dotýkat neměla.*

„Proč?"

*Protože to není pro tebe. Je to pro mě.*

Destička se rozžhavila. Ne jak oheň – jak vzpomínka na oheň. Mara ucítila rány po runách jako by se otvíraly znovu, každá zvlášť, jednu po druhé, a v té bolesti byl tvar. Sdělení. Obraz chrámu hořícího v noci, dětí uvnitř, bohů mlčících za nebi – a pak něco jiného. Obraz za obrazem. Bohové nemlčeli ze lhostejnosti.

Bohové mlčeli, protože někdo zapečetil jejich ústa sedm let před Velkým tichem.

A Zereth u toho byl.