Pergamen hořel, ale písmo zůstávalo.

Eliška to viděla poprvé v životě tak jasně — zlaté runy tančily nad doutnajícím svitkem jako jiskry, které odmítaly uhasnout, a do vzduchu vrývaly vzorce, jež nedávaly žádný smysl latinsky ani česky, ani v žádném jiném jazyce, který ji otec naučil. A přece jim rozuměla. Každému slovu. Každé zatočené kličce, každé tečce mezi slabikami starými snad tisíc let.

*Krev zavolá krev. Kámen si pamatuje.*

„Slečno, odejděte!" Bratr Řehoř ji popadl za rameno a odtáhl ji od hořící police. Kolem nich se rozléhal ryk — venku před branou kláštera Emauzy burácelo vojsko, pochodně šlehaly nad hradbami, a Eliška věděla, že má nejvýše několik minut, než husité vniknou i do archivu.

Jenže nemohla odtrhnout pohled od pergamenu.

Otec ji varoval. *Uvidíš věci, které ostatní nevidí, a budeš muset předstírat, že jsi slepá.* Jenže otec byl teď mrtev — zabit před třemi měsíci při obléhání Kutné Hory, s prsty pokrytými inkoustem a tváří otočenou k nebi. A tajemství, které střežil celý svůj život, přešlo na ni dřív, než ji stačil naučit, jak s ním zacházet.

Sáhla po svitku holýma rukama.

Žár ji prošlehl až do ramen, ale písmo reagovalo na její dotek jako živé — záblesk světla, krátký a prudký jako blesk, a najednou viděla víc než runy. Viděla základy. Skrze kamennou podlahu archivu, skrze vrstvy hlíny a staletí, sahala dolů jakási síť světelných vláken — táhla se pod klášter, pod celou Nové Město, sbíhala se někam hluboko pod Vyšehrad, kde pulzovala jako srdce obrovského, spícího zvířete.

A ta síť byla poraněná. Někdo ji přerušoval systematicky. Kámen po kameni, kostel po kostele.

Eliška pustila pergamen a pochopila — požáry nebyly jen záštím fanatiků. Byly chirurgickým nástrojem.

„Kdo vás poslal?" zašeptala do prázdna.

Odpověď nepřišla od bratra Řehoře, který se mezitím schoval za pilíř. Přišla od muže, jenž právě vstoupil do archivu s mečem v jedné ruce a s otevřenou knihou ve druhé. Husitský hejtman — ale oblečení pod jeho brněním bylo podivně čisté, a oči měl příliš klidné na člověka uprostřed bitvy.

„Přišli jsme pro vás, slečno z Hradce." Hlas měl rovný jako čára tahu kalamáře. „Váš otec byl rozumný muž. Doufáme, že jste po něm zdědila také rozum."

Eliška couvla k protější stěně. Za ní byla úzká dvířka — věděla o nich od bratra Řehoře, který ji sem schoval teprve dnes ráno, jako by to předvídal. Vedla do sklepa a pak do chodby, která mizela pod řekou Botičem.

„Váš otec pracoval pro nás třináct let," pokračoval hejtman klidně, zatímco kroužil kolem doutnající police. „Než se rozhodl, že nám odepře poslední část klíče. Škoda." Zavřel knihu — a Eliška viděla, že na jejím hřbetu byl vyrazen stříbrný plamen. „Ta část teď žije ve vás."

Prošla dvířky dřív, než hejtman stačil přejít polovinu místnosti.

Chodba zapáchala vlhkem a starým dřevem, ale pod nohama cítila to pulsování znovu — silnější, bližší. Jako by sestupovala přímo k srdci toho spícího zvířete. Rukama se opírala o stěny a v každém kameni cítila stopy písma, vrstvené přes sebe jako palimpsesty, starší a starší, až sahaly k něčemu, co nebylo ani latinské, ani slovanské, ale předcházelo obojímu.

Za sebou slyšela, jak hejtman otvírá dvířka.

„Klíč nepotřebujeme celý," zavolal za ní do tmy. Hlas mu zněl skoro lítostivě. „Stačí nám vaše pravá ruka."

Eliška se rozběhla.

A hluboko pod Prahou, v místě, kde se světelná vlákna sbíhala v jeden jediný uzel, se něco probudilo.