Prach z vypálených pergamenů ještě doutnal na jejích prstech, když Eliška vstoupila do královského archivu.

Mistr Racek, stráž u bronzové brány, ji poznal a pokývl hlavou bez slova. Znal ji od dětství — jako Elišku, která si tu hrávala mezi regály, zatímco otec opisoval královy listiny. Nevěděl, co ví teď. Nikdo nevěděl.

Archiv voněl starým dřevem a včelím voskem. Za normálních okolností ji ten pach uklidňoval. Dnes ne.

Otec nebyl u svého stolu.

Eliška zamrzla. Otcovo místo bylo vždy obsazeno — svíčka, kalamář, stoh pergamenů čekající na přepis. Teď bylo prázdné. Čistě prázdné, jako by tam nikdo nikdy nepracoval.

„Mistr Ondřej odešel ráno," řekl Racek za jejími zády. „Prý na pozvání. Pán v šedém plášti pro něj přišel."

Pán v šedém plášti.

Eliška si vzpomněla na Vencelovu zprávu, kterou jí podstrčili do ruky při útěku z kláštera. *Neviď toho, koho neznáš. Nevěř těm, kteří tě hledají. Stříbrný plamen neuhasíná — ale lze ho ukrást.*

Posadila se ke stolu a tvářila se, že prohledává regály. Nechala ruce klesnout pod desku a sevřela kůží vázanou knihu, kterou si schovala za šněrovačku. Nalezla ji v klášterní kryptě — zapomenutou, zastrčenou za rozpadající se zdí, psanou písmem, které nebylo latinou ani němčinou ani češtinou. Bylo to něco staršího. Jejím očím se v písmenech rozsvěcovaly drobné oranžové záblesky, jako jiskry v popelu.

Otevřela ji opatrně.

Písmo začalo hořet.

Ne skutečným ohněm — žádný kouř, žádné teplo. Ale znaky se rozsvítily zlatooranžovým světlem a z řádků vystoupily obrazy jako vzpomínky z cizí paměti. Viděla Prahu — ale jinou Prahu. Starší. Před katedrálou, před hradem v jeho dnešní podobě, dávno před křtem prvních Přemyslovců. Viděla kruhy lidí kolem kamenných základů, viděla krev stékající po dlážděných žlabech do země, viděla jak se energie z rituálu vstřebává do kamene, do hlíny, do samotné tkáně místa.

A pak viděla, jak to někdo začal odpojovat.

Systematicky. Uzel po uzlu. Přesně tak, jak se to dělo teď — v klášterech, v kostelech, v kryptách pod Prahou.

„Slečno Eliško."

Sevřela knihu. Hlas přišel od dveří, tichý a kultivovaný, s cizím přízvukem, který nedokázala pojmenovat.

Muž byl oblečen prostě — šedý plášť, jak říkal Racek. Tvář měl úzkou, oči světlé jako led v únoru. Byl starý, ale ne tak, jak stárnou obyčejní lidé. Byl starý jako pergamen, jako katedrální kameny.

„Váš otec na vás čeká," řekl. „Přišli jsme pro vás oba."

Eliška vstala pomalu. Nechala ruce viditelně na desce stolu — prázdné, klidné. Knihu měla přitisknutou loktem k tělu.

„Kde je?"

„V bezpečí." Mužův úsměv byl matematický. „Jak budete i vy, pokud půjdete se mnou."

Za jeho zády zahlédla Racka. Stráž stál nehybně jako socha, oči upřené do prázdna. Ani nedýchal.

Eliška si uvědomila, že nemá kam utéct.

A pak si uvědomila něco jiného.

Kniha v jejím objetí tepala. Jemně, rytmicky — jako srdce. A záblesky písma pronikaly skrz látku šněrovačky na kůži jejího předloktí, kreslily tam vzorce, které okamžitě věděla číst, aniž by chápala jak.

*Pod tebou,* říkaly. *Tři kroky vpravo. Kámen se lvem.*

Muž v šedém se pohnul dopředu.

Eliška se otočila a utekla — ne ke dveřím, ale dovnitř, hlouběji do archivu, mezi tmavé regály, kam nedosahovala svíčka. Tři kroky vpravo. Kámen se lvem, vytesaný tak nízko u podlahy, že ho nikdo nikdy nehledal.

Zatlačila.

Kámen se pohnul.

Za ní slyšela klidný, téměř laskavý hlas muže v šedém: „Kam si myslíte, že vede?"

Sklouzla dolů po kamenných schodech do tmy.

A v té tmě na ni čekal někdo, kdo znal její jméno — a znal ho dávno, než se vůbec narodila.