Bartolomějova svíčka zhasla dřív, než stihla Eliška nadechnout se ke křiku.

Tma nebyla přirozená. Byla hustá jako smola, těžká jako hrob, a nesla v sobě pach spáleného pergamenu — pach, který Eliška znala z nočních můr, jež ji pronásledovaly od dětství. Uslyšela, jak se Bartoloměj pohybuje ve tmě, slyšela chřestění jeho starých kostí, a pak tiché, soustředěné mumlání, jež neznělo jako modlitba k žádnému bohu, kterého by uznávala církev.

„Drž se zápisnice," zašeptal. „Té, co sis přinesla z archivu. Drž ji oběma rukama a čti, co vidíš."

„Nic nevidím."

„Ty ano."

Stiskla zápisnici. Kůže vazby byla teplá pod prsty — příliš teplá, jako by uvnitř tlouklo srdce. A pak se na deskách rozsvítilo písmo. Ne světlem, ale čímsi opačným: zářilo tmou, definovalo ji, dávalo jí tvar a smysl. Eliška četla.

Byly to vrstvy. Pod latinskými glosami husitských kazatelů staroslověnské záznamy, pod nimi rčení v jazyce, jenž neměl jméno, a pod vším — hluboko jako kořeny Žižkovy hory — jednoduchá věta v prastarém slovanském dialektu. Čtyři slova, která znamenala přibližně toto: *Svět je, protože byl zapsán.*

Dveře se vyrazily dovnitř.

Muži v šedém vstoupili čtyři. V rukou nesli pergameny rozvinuté jako zbraně a jejich vedoucí — s tváří, kterou Eliška poznala jako tvář muže, jenž zadržel jejího otce — se usmíval s klidnou jistotou člověka, jenž ví, že vyhrál.

„Dej nám zápisnici," řekl. „Víš, co chceme. Dokážeš přečíst úmluvu až na samotné dno. Nikdo jiný to nedovede. S tebou ji přepíšeme — války skončí, protože přestane existovat jejich příčina. Přepíšeme trhliny. Přepíšeme hřích i vinu."

„Přepíšete pravdu," řekla Eliška.

„Pravda je jen nejstarší ze lží."

Bartoloměj se zakašlal — nebo se zasmál, bylo těžko říct. „Řekni jim, dívko. Řekni jim, cos viděla na dně zápisnice."

Eliška se na starce podívala. Jeho oči se třpytily v tmě jako dvě uhlíky. Rozuměla. Ne všemu — ale dost.

Přečetla větu nahlas. Čtyři slova v jazyce, jenž neměl jméno.

Muži v šedém se zastavili. Vedoucí poprvé ztratil úsměv.

Protože ona ta slova nečetla. Ona je *psala* — do vzduchu, do tmy, do struktury světa pod jejich nohama, kde se stříbrná síť třásla jako pavučina po dešti. Zápisnice v jejích rukou zářila a ona cítila, jak písmo teče skrz její prsty jako voda, jak se prastaré záznamy přeskupují — ne aby vymazaly, ale aby *připomněly*. Aby vrátily slovům jejich pravou váhu.

Svět je, protože byl zapsán. A to, co bylo zapsáno správně, nelze přepsat lží.

Síť pod Prahou zapulsovala. Eliška ji cítila ve špičkách prstů, v kořenech zubů, za víčky. Slyšela, jak kdesi hluboko — pod Vyšehradem, pod Hradčany, pod všemi vrstvami válek a modliteb a krve — se něco ustáluje. Jako kameny klenby, jež se konečně zavřou.

Vedoucí muž sáhl po zápisnici.

Bartolomějova ruka ho zastavila. Stará, kostnatá, a přesto pevná jako dub.

„Pryč," řekl prostě. A v tom slově bylo víc tisíciletí než v celém archivu.

Odešli. Eliška nevěděla proč — z vůle starce, ze síly zápisnice, nebo proto, že to, co chtěli získat, jednoduše přestalo existovat ve formě, již potřebovali. Zápisnice byla nyní teplá a klidná. Prázdná.

„Tatínek," řekla Eliška.

„Volný," řekl Bartoloměj. „Od úsvitu."

Seděli chvíli v tichu. Venku někde hořelo město — nebo ne, možná to byl jen odlesk světlušek nad řekou. Eliška sklopila oči k zápisnici. Na vnitřní straně předního přídeští, tam kde před hodinou nebylo nic, stálo jemné, téměř neviditelné písmo. Její vlastní rukopis.

Přečetla ho.

*Kronika stříbrného plamene, kapitola první. Sepsala Eliška z Hradce, dcera písaře, roku Páně čtrnáctistého dvacátého třetího.*

Začínalo to právě teď.