Krev na starém pergamenu nikdy nelže.

Eliška to věděla dávno před tím, než pochopila, co vlastně ví. Jako dítě si myslela, že všichni lidé cítí, jak věci dýchají pod prsty — jak každý hřeben, každý klíč, každý kus látky v sobě nese celý život svého předchozího majitele, zkomprimovaný do jediného záblesku, který projde dlaní jako horká jehla. Pak zjistila, že nikoli.

Teď jí bylo osmnáct a pergamen pod jejíma rukama křičel.

Schoulila se nad ním v knihovně otcova hradu, kde pochodně vrhaly šikmé stíny na kamenné zdi pokryté vlhkostí. Venku Český Krumlov spal; bílá věž se tyčila do bezměsíčné noci jako prst ukazující k Bohu, ačkoli Eliška v poslední době pochybovala, zda Bůh stále naslouchá. Pergamen k ní přinesli ráno — vyslaný poslem z Prahy, zapečetěný voskovým kruhem s pečetí, kterou nikdo na hradě nepoznal. Otec ho odhodil ke spisům, které ještě neprozkoumal. Otci nešlo o minulost.

Eliška se ho dotkla a okamžitě litovala.

Záblesk byl jako pád z věže. Sál plný mrtvých, ale ne zcela mrtvých — těla sedící u stolu, oči otevřené, rty pohybující se bez hlasu. Muž v kněžském rouchu, tvář zakrytá popelem, držel v rukách kalich, který nebyl zlatý ani stříbrný, ale temně rudý jako dřevo prastarého stromu, a z kalicha se linul kouř voňící po spálené trávě a dešti na suchém kameni. Pak hlas — ne slova, jen tón, jenž rezonoval v kostech — a mrtví se zvedali.

Eliška trhla rukou. Pergamen zůstal na stole. Její srdce tlouklo v hrdle.

To, co viděla, se nestalo zde. Ani dnes. Záblesky měly svou texturu — čerstvé vzpomínky byly hladké a teplé, staré drsné jako vyschnutá kůže. Tohle bylo staré mnoho desetiletí, možná více. Tábor, napadlo ji bez důvodu. Nebo místo, které se Táboru podobalo. Kamenné síně pod zemí, kam nesahalo denní světlo.

Opatrně, pomocí hadříku, pergamen otočila.

Na zadní straně, přepsáno přes vybledlý text, který mohl být latinskou modlitbou, stálo několik řádků v jazyku, jenž nebyl čeština ani latina ani němčina. A pod nimi, v horečnatém písmu někoho, kdo psal v chvatu nebo ve strachu: *Ten, kdo najde Živý Kalich, přepíše vše. Žižka to věděl. Pius to ví. My jsme poslední, kdo stojí mezi ním a světem.*

Poslední slovo bylo přeškrtnuto. Místo něj, jinou rukou a čerstvějším inkoustem: *Eliška z Rožmberka.*

Svíčka na stole zasyčela a zhasla, ačkoli v místnosti nebyl průvan.

Eliška nevykřikla. Naučila se nevykřikovat ve věku sedmi let, když před otcovými hosty řekla, co cítí z jeho meče, a on ji pak tři dny nezval k večeři a mlčel způsobem, který byl horší než trest. Zůstala nehybně sedět ve tmě a čekala, až se oči přizpůsobí.

Nebyla sama v místnosti.

Postava stála u okna — ne, spíše opírala se o zárubní dveří vedoucích do chodby, takže Eliška nemohla uprchnout ani bez přímého střetu. Byla oděna v šedé, barvy popela a kamene, a tvář měla zakrytou natolik, že byly vidět jen oči. V těch očích nebylo nic uspěchaného. Byly oči člověka, který čekal dlouho a mohl čekat dál.

„Nedotýkej se ho znovu," řekl hlas, ženský a klidný. „Příště tě to zabije."

Eliška pomalu vstala. Stůl mezi nimi byl útěchou jen zdánlivou.

„Kdo jsi?"

„Strážce," řekla žena. „A přišla jsem pozdě." Nakloněním hlavy naznačila pergamen. „Vidělas ho, že ano. Kalich. Proto tě teď hledají."

Za oknem, v nádvoří, zazněl kovový zvuk podkov na dlažbě. Pak hlasy. Pak ticho, které bylo ještě hlasitější než hlasy.

Žena v šedém se pohnula k Elišce a poprvé v jejím hlase zaznělo něco, co mohlo být naléhavostí.

„Musíme jít. Teď."