Ráno přineslo mlhu.
Eliška stála na ochozech Českého Krumlova a sledovala, jak se bílá clona plíží po Vltavě, pohlcuje mlýnské kolo u brodu a šplhá pomalu k hradbám. Dole ve městě zakokrhal kohout. Druhý mu odpověděl odkudsi zleva, pak třetí — a náhle bylo ticho tak husté, že v něm bylo slyšet vlastní myšlení.
Pergamen měla schovaný za výstelkou korzetu, přitisknutý ke kůži. Celou noc nepálil, ale cítila ho přesto — jako cizí dech těsně za uchem.
*Poslední strážce.* Ta slova jí vrátala znovu a znovu, kdykoli zavřela oči.
Neznámá žena zmizela ze dvora dříve, než Eliška stihla zavolat stráže — nebo spíše: než se rozmyslela, zda stráže volat chce. Něco v té ženě bylo jako lámání ledu na řece. Nevypadala hrozivě. Vypadala unavená způsobem, který nezpůsobují roky, ale tajemství.
Kroky za jejími zády.
„Ráno vám nesvědčí, sestro." Hlas patřil Oldřichovi, jejímu bratrovi o čtyři roky staršímu, jehož přítomnost vždycky zaplňovala místnost jako kouř. Opřel se o kamenné zábradlí vedle ní a zahleděl se do mlhy. „Otec vás hledá. Přijeli hosté."
„V takovouto hodinu?"
„Hosté otce příliš nevyspí." Oldřich pokrčil rameny. Pak se na ni podíval — letmě, ale pozorně, tím svým způsobem, který Eliška nikdy neuměla přečíst. „Jeden z nich se ptá na vás jmenovitě."
Sálem se táhlo světlo svící jako zlatá mlha. Eliška vstoupila a ihned ucítila změnu — to zvláštní napětí ve vzduchu, které předchází důležitým slovům. Otec stál u krbu s pohárem v ruce a nehýbal se. Vedle něj seděli dva muži, které nikdy neviděla.
Starší byl dominikán. Hábitem, tonzurou, způsobem, jakým seděl — rovně, jako by mu do zad zarostl kůl. Druhý byl mladší, světský, oděný do tmavé šedi bez znaků. Měl oči barvy popela.
„Dcero," řekl otec a v jeho hlase nebylo nic otcovského. „Otec Benedikt z Prahy. A jeho průvodce."
Průvodce bez jména. Eliška se uklonila.
„Slečno z Rožmberka," promluvil dominikán. „Slyšeli jsme, že jste minulý týden navštívila táborský konvent."
Srdce jí přeskočilo, ale tvář nezradila nic. „Otec mě tam poslal s almužnou pro nemocné."
„Ovšemže." Benedikt se usmál způsobem, který neznamenal souhlas. „Jeden z bratří tvrdí, že jste se dotkla věcí v knihovně. Starých věcí."
*Bratr Metoděj.* Starý vrátný s třesoucíma rukama. Eliška si nevšimla, že ji sledoval.
„Čekala jsem," řekla klidně. „Bratr hospodář se zdržel. Přirozeně jsem si prohlédla místnost."
Průvodce v šedém nepromluvil. Jen ji pozoroval s pozorností, která bolela jako dotyk horké kůže. Eliška najednou věděla — věděla s jistotou, která neměla racionální základ — že tento muž ví o pergamenu. Možná ne přesně, ale ví, že *něco* má.
„Církev," řekl Benedikt pomalu, „se v těchto časech stará o mnoho věcí, které dříve mohly zdát bezvýznamné. Staré texty. Staré předměty." Pauza. „Staré dary, zděděné po matkách."
Ticho v sále bylo teď jiné. Otec se nepohnul.
Eliška se neodvážila na něj podívat.
„Nevím, o čem mluvíte, otče," řekla a ve svém vlastním hlase slyšela matčino klidné srdce — ono zvláštní zkamenění, které si ženy Rožmberků předávaly spolu s vlasy barvy hořícího lesa. „Jsem prostá křesťanka."
Benedikt vstal. Byl vyšší, než čekala.
„Budeme ještě mluvit," řekl. „Jistě."
Když odcházeli, Eliška cítila, jak se jí prsty samovolně dotýkají korzetu — pergamenu přes látku. Jeden jediný neopatrný pohyb.
Otec k ní přistoupil, jakmile byli sami. Vzal ji za bradu a otočil její tvář k sobě. Hledal něco v jejích očích a ona nevěděla, co hledá a co nachází.
„Nic jsi nevzala," řekl. Nebyla to otázka.
„Ne," řekla Eliška.
A bylo to poprvé v životě, kdy se při lži k otci ani trochu nezačervenala.
Té noci, když hrad spal, někdo podstrčil pod její dveře složený lísteček. Čtyři slova, psaná spěšnou rukou:
*Tábor. Tři dny. Přijď sama.*