Mnich se jmenoval Benedikt z Olomouce a jeho oči byly příliš chytré pro člověka, který předstíral pokoru.

Eliška ho přijala v malé přijímací síni, kam otec nikdy nevstupoval — místnost vyhrazenou ženské části domu vonela levandulí a starým dřevem, a Benedikt v ní vypadal jako havran na větvi jabloně. Usedl bez vyzvání, složil ruce do klína a usmál se tak, jak se usmívají lidé znalí svého postavení.

„Slyšel jsem, že jste velmi vzdělaná žena," řekl. „Neobyčejné pro dceru šlechtice."

„Otec si přeje, abych byla pro Rožmberky užitečná," odpověděla Eliška a pečlivě přidržela ruce v klíně, daleko od koženého řemínku jeho brašny, která ležela na lavici mezi nimi. Cítila z ní teplo — nikoli tělesné, ale to druhé, které znala od dětství. Teplo vrstev a vzpomínek, nahromaděné jak listy v podzimním příkopu. „Vzdělání je nástrojem, ne ozdobou."

Benediktův společník stál u dveří. Eliška si ho nevšímala přímo — naučila se dávno, že tiší muži jsou nebezpečnější než ti, kteří mluví. Zaregistrovala jen, že má ruce vojáka a oči kněze.

„Přišli jsme kvůli záležitosti, která se dotýká bezpečnosti království," pokračoval Benedikt. „Existují předměty — relikvie, chcete-li — které v nesprávných rukou způsobí více škody než celá husitská bouře." Odmlčel se. „Zajímalo by mě, zda jste za posledních několik dnů nenarazila na cokoli... neobvyklého."

Eliška se usmála. Cvičila tento úsměv roky, od chvíle, kdy pochopila, že svět se dívá na tváře žen a čte z nich pravdu jako z otevřené knihy. Naučila se psát jiný příběh.

„V Krumlově se leccos přihází," řekla. „Upřesněte."

Benedikt přisunul brašnu o kousek blíž. Nešikovně, téměř nechtěně — ale Eliška si nevěřila náhodám.

„Pergamen," řekl jednoduše. „Starý. Popsaný jazykem, který předchází křesťanství v těchto zemích."

Srdce jí přeskočilo, ale ruce zůstaly klidné. „Takových pergamenů jsou v hradní knihovně tucty."

„Tento je jiný." Benediktův hlas ztratil přívětivost jako had svléká kůži — náhle a bez lítosti. „Tento nese jméno. Vaše jméno, slečno Eliško."

Ticho v síni zhoustlo. Za oknem zakřičelo havranní hejno přeletující přes Vltavu, a Eliška si uvědomila, že se musí rozhodnout právě teď, v tomto okamžiku, dřív než příště nadechne.

„To je vážné obvinění pro člověka, který přišel jako host," řekla pomalu.

„Není to obvinění. Je to varování." Benedikt vstal. Byl vyšší, než vypadal vsedě. „Ti, jejichž jméno se v onom textu objeví, mívají nešťastný konec. Rádi bychom vám takový osud ušetřili."

Tichý muž od dveří se pohnul — jen o krok, jen posunutí váhy z jedné nohy na druhou — ale Eliška to zaregistrovala.

„Budu se modlit za vaši bezpečnou cestu zpět," řekla a vstala také. Signál, který mohl ignorovat jedině člověk bez zdvořilosti nebo bez svědomí. Benedikt patřil ke druhé skupině, ale formy zachoval.

Odešli ve chvíli, kdy zvony odzvonily nonu.

Eliška čekala, dokud jejich kroky nezmizely ze schodů, a teprve pak se přiblížila k lavici. Brašna tam stále ležela. Zapomenutá — nebo zanechaná.

Věděla, že by se jí neměla dotknout.

Věděla to naprosto jistě, stejně jako znala barvu svých očí a váhu matčina prstenu na svém prstu.

Dotkla se jí.

Obrazy přišly jako záplava studeného jara: ruce, které drží pergamen — jiný pergamen, starší — nad kamennou nádrží plnou tekutiny, která není vodou. Tváře bez jmen. Místo hluboko pod zemí, kde staré kameny pamatují na bohoslužby, jež Praha nikdy nepřiznala. A hlas, který říká jedinou větu v jazyce předkřesťanských Čech, ale Eliška mu rozumí tak dokonale, jako by ho slýchala celý život:

*Poslední strážce nesmí přijít živý k Živému Kalichu.*

Pustila brašnu.

V rukou jí ještě chvíli vibroval ozvuk té věty — a pak si uvědomila, co právě pochopila.

Nebyla určena k ochraně Živého Kalichu.

Byla určena k tomu, aby ho nikdy nenašla.