Krev na dlani voněla jako spálená síra.

Elan stiskl prsty v pěst a přitiskl ji ke stehnu, ale temná tekutina prosakovala mezerami mezi klouby a kapala na kamennou podlahu věštírny v pravidelném rytmu, jako odpočítávání. Kolem něj hořel Tharkenský přístav. Skrze rozbitá okna sem proudil dým a s ním křik lidí, které nikdy neviděl a za jejichž smrt pravděpodobně nemohl – ale zjizvené znamení na jeho dlani mu říkalo něco jiného.

*Nechal jsi je přijít příliš blízko,* zašeptal hlas z hlubiny, který nezněl ani mužsky ani žensky, jen starě, tak strašlivě starě, až Elanovi naskočila husí kůže na předloktích. *Cítil jsi je. Cítil jsi rozpad v jejich křídlech. A přesto jsi čekal.*

„Mlč," řekl Elan nahlas.

Stará věštírna jeho otce mu na oplátku odpověděla pouze praskáním trámoví. Jedenáct let tu nikdo nebyl. Jedenáct let ležely prorockých svitky pod vrstvou prachu a pavučin, seřazeny s péčí člověka, který věřil, že se vrátí. Korveth starší se nevrátil. A Elan si dnes ráno slíbil, že vstoupí dovnitř pouze na okamžik, vezme otcovu pečetní prstýnek a zmizí dřív, než si vzpomene, proč tak dlouho odkládal návrat.

Plán selhal ve chvíli, kdy nad přístavem přelétl drak.

Ne vznešený tvor starých legend. Ne božstvo oděné v jantaru a moudrost, jak je vyobrazovaly fresky na chrámových stropech. Tohle byl zlomený stín toho, čím draci bývali – pokrytý lišejníkovitými skvrnami degenerace, s křídly nepravidelnými jako pergamen natržený od středu, s výkřikem, v němž nezněla žádná inteligence, pouze hlad. Holý, primitivní, bezdůvodný hlad.

A Elanovo zjizvené znamení vzplálo.

Teď stál nad otcovým pracovním stolem a zdravou rukou listoval posledním svitkem, který starý věštec nikdy nedokončil. Písmo se ke konci drobnilo, jako by sám kaligraf cítil, jak mu ubývá času.

*…sedmá pečeť nezlomí ten, kdo chce žít, nýbrž ten, kdo přijme, že nesmí…*

Venku zahřmělo. Ale Aethurion měl jasnou oblohu.

Elan pomalu zvedl hlavu.

Ve dveřích věštírny stála žena v šedém plášti, mokrém od popela a mořské vody. Tvář měla skrytou pod kapucí, ale ruce, jimiž svírala rám dveří, byly tetované symboly, které Elan poznal – symboly Řádu Hledačů Pečetí, organizace, o níž se šeptalo, že neexistuje.

„Jmenuješ se Elan Korveth," řekla. Nebyla to otázka.

„Záleží na tom, kdo se ptá."

„Záleží na tom," odpověděla klidně, „jestli chceš vědět, proč ten drak přiletěl právě sem. Právě dnes. Právě ve chvíli, kdy jsi překročil práh tohoto domu poprvé za jedenáct let."

Elan se nepohnul. Zjizvené znamení na dlani pulzovalo sotva znatelně, jako spánek něčeho živého.

*Poslouchej ji,* řekl starý hlas v jeho hlavě, a tentokrát v něm neznělo varování. Zněla v něm něco mnohem nebezpečnějšího. Zněla v něm naděje.

„Přístav hoří," řekl Elan. „Lidé umírají."

„Devatenáct lidí," přikývla žena. „Každý týden hoří jiné město. Každý týden umírá jiný přístavní trh, jiná vesnice, jiné údolí. Degenerace se šíří rychleji, než naši učenci předpovídali." Poprvé se pohnula, udělala krok dovnitř, a světlo z hořícího přístavu jí osvítilo tvář. Byla stará, mnohem starší, než naznačovala její postava. Oči měla barvy ztuhlého stříbra. „Za čtyři měsíce to nebude devatenáct. Bude to devatenáct tisíc. A za rok po nich nezůstane ani Prázdnota, protože Prázdnota potřebuje prostor, a prostor potřebuje svět, který stále existuje."

Elan pomalu složil otcův svitek.

„Co ode mě chceš?"

Žena sáhla do pláště a položila na stůl před něj věc, kterou celý svůj vědomý život Elan viděl pouze vyobrazenu na rozpadajících se freskách a popsánu v textech, jimž nikdy plně nerozuměl. Byl to fragment pečeti. Prastarý. Teplý, jako by měl vlastní tep.

„Tvůj otec strávil třicet let hledáním prvního střípku odpovědi," řekla tiše. „Než ho zabili ti, co nechtějí, aby proroctví bylo naplněno." Odmlčela se. „Našel ho. Ale neuměl ho použít. Ty ano."

Elan se podíval na svou sevřenou pěst. Na krev, která přestala kapat.

Na zjizvené znamení, které začínalo svítit.