Ráno přineslo mlhu tak hustou, že se Elan musel dotýkat plotů, aby našel cestu ke kovárně. Vzpomínal na včerejší noc – na stín, který neměl původce, na mráz, jenž mu projel kostmi, když se ta tma dotkla jeho znaku. Dlaň ho pálila ještě teď, a pokaždé, když si ji prohlédl, zdál se mu tvar šupiny tmavší. Živější.

Kovárna vonela uhlím a starým kovem, tak jako vždy. Elan zažehl výheň a doufal, že rytmické údery kladiva ho vrátí zpátky do světa, který znal. Světa, kde byl pouze syn kováře Drahoše, řemeslník z Šedého Brodu, muž bez minulosti hodné zapamatování.

Jenže dnes kladivo nemlčelo.

Třetí úder zazněl jinak – hlouběji, skoro jako ozvěna z prázdné katedrály. Elan se zastavil. Na čepeli, kterou koval, se objevily linie, které sám nevyryl. Křivky a oblouky, vzor, který připomínal... připomínal ten znak na jeho dlani. Přejel po nich prstem a čepel se zahřála, ačkoli byla deset minut z ohně.

„Výjimečná práce."

Obrátil se. Ve dveřích kovárny stála žena, kterou nikdy předtím neviděl. Nebyla stará, ale v jejích očích bylo cosi prastarého – šedozelená barva, příliš klidná na kohokoli, kdo žil v pohraničních vesnicích. Plášť měla pokrytý prachem z daleké cesty a na opasku nosila nikoli zbraň, nýbrž svazek pergamenů stočených do kovových trubiček.

„Kdo jste?" zeptal se Elan a neodložil kladivo.

„Říkají mi Seira." Vstoupila bez pozvání a přistoupila k čepeli. Nakrčila čelo. „Ale to není důležité. Důležité je tohle." Sáhla do torby a položila na pracovní stůl kus pergamenu. Starý, téměř průhledný, popsaný písmem, které Elan neznal. Uprostřed textu byl vyobrazen znak. Přesně ten, co měl na dlani.

Krev mu šla do nohou.

„Proroctví Sedmi Ohňů," řekla tiše Seira. „Nositel tohoto znamení je zmíněn osmkrát. Vždy jako *Kovář Dračí Krve*."

„Jsem kovář," souhlasil Elan opatrně. „Kovářský syn."

„Ne. Jsi syn dračí krve," opravila ho bez váhání. „Drahoš tě nenašel jako sirotek. Byl požádán, aby tě ukryl. Tvá matka věděla, co přichází, a věděla, co ty budeš muset udělat."

Ticho v kovárně bylo náhle nesnesitelné. Venku za mlhou někdo zakašlal, kroky proskřípěly po zmrzlé zemi, pak utichly. Normální svět pokračoval dál. Elanův se zastavil.

„Co přichází?" zeptal se.

Seira rozrolovala druhý pergamen. Mapa – Říše Aethar, sedm království, uprostřed Dračí pusté hory. Ale na mapě bylo cosi špatně. Tři ze sedmi hraničních bodů byly přeškrtnuty červenou barvou. Přeškrtnuty nebo smazány.

„Stínová zkáza spolkla Voreth a Skalní průsmyk. Včera v noci padl Mlhový les." Zvedla pohled. „Ty jsi byl tam, že?"

Elan přikývl. Hrdlo měl sevřené.

„Brány se otevírají pomaleji, než jsme se báli, ale otvírají se. Máme možná dvě, možná tři měsíce, než zkáza dosáhne Šedého Brodu." Zaváhala. „Nebo týden, pokud se brány otevřou zcela."

„A co s tím mám dělat já?"

„Proroctví hovoří o čtyřech zkouškách. První z nich začíná v Dračích chrámech za pohořím. Musíš tam dojít, Elane, a musíš najít posledního draka."

Zvuk toho slova ho udeřil fyzicky. Drak. Bytost z legend a strašidelných pohádek, jimiž matky uklidňovaly neplakavé děti.

„Proč."

Seira váhala příliš dlouho.

„Protože jen on zná pravdu o tvé matce. A protože proroctví říká, že cesta ke spáse světa vede přes jeho..."

Nedokončila. Venku se ozval křik. Pak druhý, vyšší, přervaný do ticha.

Elan vyběhl z kovárny. Mlha zhoustla do nepřirozené černé masy na kraji vesnice. Z ní vykoukla ruka – lidská ruka, natažená v prosbě. Pak ji tma pohltila.

Na dlani ho zapálil znak.

A z mlhy se ozvalo volání, které neznělo jako lidský hlas.