Druhá pečeť se rozlomila tiše, jako se láme kost příliš dlouho ohýbaná tlakem. Elan to cítil v dlaních celé tři dny poté, co opustili Calthir – teplo vycházející ze zjizvené kůže, jako by znamení draka dýchalo hlubším, pravidelným rytmem než dřív. Mira si toho všimla. Nepřestávala si toho všímat.
„Mluvíš ve spánku," řekla mu čtvrtého rána, kdy seděli u uhasínajícího ohně a mlha Aethurionu jim stoupala ke kolenům jako studená voda. „Nemluvíš česky ani starořečí. Je to starší jazyk."
„Vím," odpověděl Elan.
Nepovídal jí, co říká. Nepovídal jí, že hlas Dračího Oracle ho v noci neučí – varuje ho. Opakuje stále totéž, sedm slov v jazyce, který existoval dřív než lidé pojmenovali stín: *Třetí pečeť neleží ve světě. Leží v tobě.*
Vrchy Kharat se tyčily před nimi jako zlomené zuby staré čelisti. Za nimi ležela Říze Solneth, třetí ze čtyř dračích říší, a podle map Řádu – map kreslených krví těch, kteří se vrátili jen napůl – tam přebýval Vethkar Šedý. Kdysi soudce dračího panteonu. Nyní tvor, který soudil celé vesnice tím, že je jednoduše vymazal z existence, až po nich nezůstaly ani vzpomínky.
„Řád věří," začala Mira opatrně, jako by každé slovo testovala váhou, „že třetí pečeť zapečetila Vethkarovu mysl. Že ho to uvěznilo v okamžiku, kdy vynesl nesprávný rozsudek. Před třemi sty lety."
„A co byl ten rozsudek?"
Mira se odvrátila k mlze. „Odsoudil k zániku celou říši. Kvůli jediné lidské lži."
Elan zavřel dlaň do pěsti. Střepy zjizvené kůže zabolely. „A my po něm chceme, aby přijal odpuštění."
„My po něm chceme, aby ho přijal od tebe." Poprvé od Calthiru v jejím hlase zaznělo něco, co Elan nedovedl pojmenovat. Ne lítost. Spíš stará únava. „Proroctví je přesné v tomhle bodu. Třetí pečeť se nerozbíjí silou ani mazaností. Rozbije ji pouze někdo, kdo v sobě nese stejný hřích."
Ticho se roztáhlo mezi nimi jako kůže přes buben.
„Jaký hřích mého otce znáš, Miro?" zeptal se nakonec Elan.
Neodpověděla. Což bylo odpovědí samo o sobě.
Průsmyk Kharat je v létě průchozí, ale tohle léto bylo falešné – vzduch měl barvu žluklého zlata a kameny pod nohama praskaly bez příčiny, jako by Prázdnota pod nimi zkoušela tloušťku skořápky světa. Elan šel a počítal kroky, protože číslice byly přesnější než myšlenky. V Calthiru vstoupil do šílené mysli draka a vyšel. Lidé říkali, že to byl zázrak. Elan věděl, že to byl jen výměnný obchod – vzal si část Vethkarova předchůdce s sebou a nechal tam část sebe.
Kolik výměn ještě vydrží, než bude víc drak než člověk?
Oracle mu té noci neodpověděl. Místo toho mu ukázal obraz: chlapec v otcově věštírně, sedí nad knihou příliš velkou pro jeho ruce, a čte o Sedmi Pečetích. Čte o ceně. Čte slova, která si pak pečlivě vymazal z paměti, protože dítě ví, kdy je pravda nebezpečnější než nevědění.
*Vzpomeneš si,* řekl Oracle. *Až budeš stát před třetí pečetí, vzpomeneš si sám.*
Ráno druhého dne v průsmyku Mira náhle zůstala stát. Elan se otočil a uviděl, proč.
Za kamenem ve výšce patnácti stop viselo tělo v hávu Řádu. Staré, seschlé, zavěšené za kotníky. Kolem krku mělo uvázaný svitek. Elan ho sejmul, rozvinul a přečetl čtyři řádky, psané rukou, kterou poznal okamžitě.
Rukou svého otce.
*Elane. Pokud toto čteš, pak jsi dospěl až sem, a já jsem selhal ve svém úkolu tě zastavit. Třetí pečeť vyžaduje pravdu, ne oběť. Ale Řád ti neřekl, jakou pravdu. Zeptej se Miry, proč tvůj otec opustil Řád. Zeptej se jí, co opravdu zapečetilo Vethkara. A hlavně: zeptej se jí, kdo zapsal proroctví Sedmi Pečetí – a komu to prospívá, aby zachránce světa nepřežil.*
Elan pomalu složil svitek.
Otočil se k Miře.
Ona už měla ruku na jílci dýky.