Pravda ho zasáhla jako úder kovářského kladiva.

Stín s jeho tváří se rozplynul v kouři a na jeho místě se zjevila ona — žena, kterou si pamatoval pouze z mlhavých snů. Vysoká, tmavovlasá, s očima barvy rozžhaveného kovu. Matka. Avšak tentokrát nekráčela k němu s úsměvem. Stála nehybně uprostřed chrámové síně, a když promluvila, její hlas zněl jako praskání starého ledu.

„Čtvrtá zkouška nezačíná zde, Elane. Začala dávno před tvým narozením."

Pochopil. Ne rozumem, ale tím znamením na dlani, které teď planulo jasnou purpurovou září — pochopil, co po něm proroctví žádá. Poslední drak žil. Ukrytý hluboko v útrobách Dračích pustých hor, starý jako samotný svět, slepý a unavený věky. Byl to Syrath Věčný, strážce Prvního Ohně, jediná bytost, která mu mohla říct celou pravdu. Kdo byl jeho otec. Proč ho matka opustila. Proč se narodil s cejchem, který přitahuje zkázu i spásu zároveň.

A právě jeho musel zabít.

Šel tři dny bez jídla, bez snu, hluboko pod hory, kde vzduch páchl sírou a pradávnou magií. Když konečně vstoupil do Syrathovy sluje, zastavil se. Drak byl ohromný i ve svém stáří — šupiny potemněly do barvy nočního nebe, dýchal pomalu jako příliv moře. Otevřel jediné oko, zlaté a bezedné, a v tom zlatém světle Elan uviděl matku. Celou. Uviděl ji jako mladou ženu klečící před tímto drakem, jak přijímá jeho krev do svého těla, jak v ní klíčí nový život. Uviděl ji, jak ho zabalí do hadrů a nechá na prahu kovářovy chalupy v pohraniční vesnici, kde ho nikdy nenajde Stínová zkáza. Kde bude v bezpečí. Dokud nebude připraven.

„Věděla jsi," řekl nahlas, i když se vracel do přítomnosti. Hlas se mu lámal. „Věděla, co přijde. Proto mě nechala odejít."

„Věděla," přitakal Syrath. Jeho hlas zněl jako vzdálený hrom. „A já jsem čekal. Tisíc let jsem čekal právě na tebe, Elane Dračí krvi. Ne proto, abys mě zabil. Ale abys byl přítomen, až zemřu sám."

Elan stiskl meč, který si vykoval vlastníma rukama — z kovu vyteženého z chrámových ruin, z oceli, do níž vlil vlastní krev. Ruka se mu třásla. „Proroctví říká—"

„Proroctví říká, že musíš obětovat to, co miluješ nejvíce." Drak sklopil hlavu tak nízko, že Elan cítil jeho dech na tváři, teplý jako letní slunce. „Co miluješ nejvíce, chlapče? Pravdu? Nebo klid nevědomosti?"

Tehdy pochopil skutečnou krutost proroctví. Zbraní nebylo železo. Zbraní byla volba — přijmout, kdo je, zcela a bez výhrad, i s veškerou bolestí a odpovědností, která k tomu náleží. Pustit matku, jejíž obraz si idealizoval po celý život. Pustit prostého kováře, kterým si myslel, že je.

Položil meč na zem.

„Řekni mi všechno," řekl Elan tiše. „Dokud ještě můžeš."

A Syrath mluvil. Mluvil o matce, která milovala drak způsobem, jenž překračuje slova lidského jazyka. O krvi, která v Elanových žilách nosí schopnost zapečetit Stínová vrata navždy — ne silou, ale přítomností. Jeden nástupce Dračího Ohně, který dobrovolně stojí v bráně, stačí, aby je zazdil živou magií. Pak bude moci žít. Normálně. Jako kovář. Jako člověk.

Starý drak vydechl naposledy, klidně, jako by spal.

Elan vzal meč, vrátil se k bránám Dračí říše a zapíchl ho do země přesně ve středu stínové trhliny. Znamení na dlani vzplál — ne bolestí, ale teplem. Pradávným, domáckým teplem kovárny. Trhlina se sevřela. Ticho se rozlilo krajem jako první sníh.

Zůstal stát dlouho poté, co tma zmizela. Vítr nesl pach spálené trávy a daleko za obzorem první zelené výhonky probodávaly popel.

Obrátil se a šel domů.