Mapa ležela rozvinuta na stole z červotoče rozežraného dřeva a Mara pochopila, proč ji nikdo neprodal. Nebyla kreslena inkoustem. Byl to krevní záznam – každá čára, každá hranice vyschla do tmavě hnědé, která za vlhkých nocí pukala jako spálená kůže.

Sledovala prstem cestu přes Vérath a cítila, jak jizva na dlani tepá.

„Zajímavé," pronesl démon.

Neměl jméno, nebo ho aspoň neprozradil. Byl to hlas v tloušťce vzduchu za jejím levým uchem – teplý, jako oheň dávno vyhaslý, ale ještě prohřívající kameny. Za sedm měsíců od Věnčiny popravy se Mara naučila ignorovat většinu toho, co říkal. Ale ne dnes.

„Co je zajímavé?" zeptala se nahlas, i když věděla, že hospodský za přepážkou na ni hledí jako na pomatenci.

„Mapa tě zná."

Přimhouřila oči. Bodce světla z loučí tančily přes pergamen a ona viděla – teprve teď, po minutách zírání – že čáry se mírně posunují. Hranice zemí se přizpůsobovaly. Jako by mapa zobrazovala ne svět, jaký byl, ale svět, jaký si pamatoval ji.

Oltář na dlani zasvrbil hluboko pod jizvou. Tam, kde nervy neměly co cítit.

Město Dhroven bylo opevněno jako všechna přeživší města – ploty z kostí světců, posvěcených sedmkrát a ještě jednou naopak, aby Stín nesnědl bílou barvu. Ale Dhroven mělo navíc katedrálu. Mrtvou, prázdnou, se zazděnými okny. Mara ji minula při příchodu a neohlédla se, protože ohlédnutí nic neřeší.

Ohlédla se teď v myšlenkách a viděla, co tehdy nepřipustila: nad katedrálou nebyl stín. Celé město tonulo v šedivém světle Stínu Bez Jména, který se plazil po střechách jako mlha s vlastní vůlí. Nad katedrálou bylo prázdno. Čistá, normální noc.

Stín se vyhýbal mrtvé katedrále.

„Protože tam ještě někdo sedí," řekl démon a tentokrát v jeho hlase bylo něco, co Mara za sedm měsíců neslyšela. Opatrnost.

Složila mapu. Hospodský ji sledoval, jak vstala, zaplatila mincí, která přestala být zlatá teprve když opustila její prsty, a vyšla do noci.

Dhroven v noci nevycházelo ven. Ulice byly prázdné a vydlážděné bílým kamenem, který za Stínu zčernal na krajích jako zpola shoře papír. Mara šla středem, protože okraje byly nebezpečné ne kvůli démonům – démoni s ní nemluvili od té doby, co přijala svého vlastního – ale kvůli těm, kdo ještě neuměli zemřít správně. Přeživším Stínu, kteří přežili příliš.

Katedrála měla tři vchody. Dva zazděné. Třetí stál otevřen dokořán, jako kdyby věděl, že přijde.

„Nechoď dovnitř," řekl démon.

„Poprvé mi něco zakazuješ."

„Poprvé mám důvod."

Vstoupila.

Uvnitř byl vzduch starý – ne zatuchlý, ale starý jako vzduch v místech, kde se přestalo dýchat. Lavice byly rozlámány. Na místě oltáře byl kráter, jako kdyby ho někdo vytrhl ze země kořeny i s fundament. A uprostřed kráteru seděla dívka.

Maře přestalo bít srdce na přibližně jednu vteřinu.

Dívka měla světlé vlasy spálené na koncích. Věk neurčitelný – deset, třináct, šestnáct, záleželo na tom, jak světlo loučí dopadalo. Seděla s rukama v klíně a hleděla na Maru takovým pohledem, jakým hledí ti, kdo čekali příliš dlouho a přestali věřit, že příchod nastane.

Pak Mara uviděla její ruce.

Na levé dlani měla jizvu.

Prázdný oltář.

Přesně stejnou jako Mara.

„Kdo jsi?" zeptala se Mara a hlas jí nevydržel rovný.

Dívka otevřela ústa. Promluvila jazykem, který Mara slyšela naposledy před sedmi měsíci z úst Věnčiny, když plameny stoupaly příliš rychle a inkvizice zpívala.

„Přišla jsi pozdě," řekla dívka. „Ale oni věděli, že přijdeš. Proto ji zabili dřív, než ti mohla říct pravdu."

Za Mařinými zády se třetí vchod zazdil sám. Tiše, bez dramatu, jako dveře, které dočkaly.

A démon ve vzduchu u jejího ucha se odmlčel úplně poprvé.