Voda z Vltavy Stínové nevoněla nikdy dobře, ale poslední týdny páchla jako spálené emoce. Šedivý stál na nábřeží v půl čtvrté ráno a sledoval, jak ze řeky stoupají fialové výpary, které se kroutily do tvarů připomínajících tváře. Nikdo jiný si toho nevšímal. Buď si zvykli, nebo přestali vidět – v Praze Stínové byl rozdíl mezi těmito dvěma možnostmi tenčí než list karty.

Zpráva od mrtvého muže mu dosud ležela v kapse kabátu. Přečetl ji dvanáctkrát a pokaždé se mu ruka trochu třásla.

*Zastavíš ho, nebo on zastaví tebe. Znal jsi cestu jednou. Zapomněl jsi záměrně.*

Handelsmann. Zakladatel Gildy. Člověk, jehož portrét visel v každé kanceláři Gildy, jehož jméno se recitovalo při přísahách, jehož hrob byl pod centrální věží a jehož kosti Šedivý osobně prohlídl před deseti lety při přestavbě katafalku. Kosti byly pravé. Šedivý by přísahal na cokoliv, co mu ještě zbylo k přísaze.

Vytáhl lahev, zamyslel se, strčil ji zpátky.

Ráno přišla zpráva o druhém kolapsu. Ulice Kovářská v Podměstí se propadla do jiné vrstvy reality – ne do podzemí, ale do *beside*, jak tomu říkali staří, do té šedé průhledné verze města, kde čas běžel zpomaleně a všechno bylo potichu. Záchranáři Gildy vytáhli třicet dva lidí. Sedm zůstalo uvnitř, protože zdi beside se semkly a nikdo neuměl říct, jak je otevřít zpátky.

Šedivý znal jednoho člověka, který by věděl.

Problém byl, že ho za šest let neviděl a rozešli se ve chvíli, kdy on házel po ní sklenicí a ona zavírala za sebou dveře kanceláře Gildy s jeho propouštěcím dekretem v ruce.

Komisařka Alena Novotná bydlela v horním patře budovy v Josefovské čtvrti, kde ještě svítila skutečná okna a ne jen runy. Zazvonil. Čekal. Zazvonil podruhé.

Dveře otevřela v uniformě, s kávou v ruce a výrazem člověka, který ho viděl přicházet z dálky a uvažoval, zda zavřít rolety.

„Šedivý."

„Potřebuji tvou databázi beside-incidentů za posledních sto let."

„Dobré ráno tobě taky."

„Aleno."

Mlčela dlouhou chvíli. Za jejím ramenem viděl mapy na stěnách, barevné špendlíky, nitě. Ona taky o něčem věděla, nebo tušila. Jinak by nespala.

„Jdeš dovnitř," řekla nakonec. „Ale ne kvůli databázi."

Ukázala mu svou zeď. Šest incidentů za tři měsíce. Beside-kolapsy, všechny v Podměstí, všechny v místech, která sdílela jednu vlastnost, jež ho udeřila pod žebra jako kovová pěst: všechny stály na místech starých továrních kanálů z doby, kdy Gilda teprve budovala svou emoční síť. Z doby Handelsmanna.

„Tohle nejsi schopen dát dohromady sám," řekl.

„Jsem schopna ledacos." Otočila se k němu. „Ale chybí mi jeden kus. Ty jsi byl v archivu. Ty jsi viděl původní plány sítě."

„Plány jsou zapečetěné."

„Vím. Proč si myslíš, že jsem tě nechala dovnitř?"

Šedivý se zadíval na zeď. Na nitě vedoucí od incidentu k incidentu, na prázdné místo uprostřed, kde měl být uzel. Místo, kde by všechny linie měly konvergovat.

Bylo to přímo pod centrální věží Gildy.

Přímo pod Handelsmanovým hrobem.

„Děti," řekl tiše.

„Co?"

„Zmizela dívenka z Chudé Čtvrti. Před ní tři chlapci." Ukázal na mapu. „Tady, tady a tady. Podívej se na vzdálenosti od beside-bodů."

Alena se podívala. Viděl, jak jí tuhne tvář.

„Jsou to přesně uzlové body sítě," zašeptala.

„Kanály nepřenášely jen emoci," řekl Šedivý a v ústech měl chuť starého kovu. „Přenášely něco víc. Handelsmann to věděl. Proto jsou plány zapečetěné." Sáhl konečně pro lahev. „Proto jsou děti pryč."

Lahev mu zůstala v ruce neotevřená, protože v tom okamžiku začal dole na ulici křičet někdo jeho jméno hlasem, který neznal – a pak přestal křičet najednou, příliš najednou, tím způsobem, který Šedivý znal z míst, kde se umírá rychle.