Archiv hořel modře.

Ne plamenem — spíš jako vzpomínka hoří, tím bledým světlem co uchvátí člověka ve čtyři ráno a nedovolí mu znovu usnout. Šedivý stál před vraty a věděl, že jakmile vstoupí, nebude se kam vrátit. Novotná stála o krok za ním. Neslyšel ji dýchat.

"Děti jsou uvnitř," řekla. Konstatování, ne otázka.

"Ony jsou všude," odpověděl. "To je celý problém."

Síť uzlů, kterou Handelsmann vybudoval za svého života, nebyla infrastruktura. Byla to nádoba. Sto let sbírala — strach z podměstských ulic, lásku z okének bordellů, zoufalství z továren kde dělníci dávali emoce jako úkolovou normu. Handelsmann to věděl od začátku. Gilda myslela, že destiluje surovinu pro průmysl. On destiloval sebe.

Archiv se otevřel dřív, než Šedivý sáhl na kliku.

Uvnitř bylo ticho jiného druhu — ne absence zvuku, ale přítomnost něčeho, co zvuk pohlcovalo. Děti seděly v kruhu na kamenné podlaze, oči otevřené, nehybné jako figurky v šachovnici. Třináct jich bylo. Šedivý je spočítal a pak spočítal znovu, protože mozek odmítal přijmout číslo hned napoprvé.

Uprostřed kruhu stál starý muž.

Nebo něco, co si starého muže půjčilo jako kostým.

"Šedivý." Hlas zněl jako stránky archivu obrácené příliš rychle. "Věděl jsem, že přijdeš. Vždy posílám nejlepší."

"Vy jste ho poslal," řekl Šedivý. Ne k Handelsmannovi — k Novotné. "Celý případ. Mrtvá matka, kolapsy ulic, otrávená voda. Vy jste stopy kladla tak, aby mě dovedly sem."

Novotná nevytáhla pistoli. Vytáhla svazek run vybledlých jako staré dluhopisy.

"Jsi chytrý," řekla. "Vždy jsi byl příliš chytrý na to, abys byl šťastný."

Pochopil to v té chvíli celé, najednou, jako když rozbijete lucernu a světlo se rozlije příliš rychle a příliš daleko. Novotná nebyla komisařka. Nebo nebyla *jen* komisařka. Byla posledním uzlem v síti — živým, dobrovolným, zasvěceným. Handelsmann nepotřeboval pouze emoce ukradené dětem. Potřeboval někoho, kdo mu otevře dveře zevnitř.

"Co slíbil vám?" zeptal se Šedivý.

"To, co slibuje každému." Poprvé se v jejím hlase objevilo cosi lidského — únava. "Že vrátí někoho, koho jsem ztratila."

Handelsmann se usmál. Byl to úsměv člověka, který ví, že vyhrál každou hru ve které kdy seděl u stolu.

Šedivý sáhl do kapsy kabátu a vytáhl lahvičku. Malou, skleněnou, s korkovým uzávěrem. Uvnitř bylo cosi zlatého — ne světlo, ale koncentrovaná forma světla, destilát z něčeho co se destilovat nemělo.

Strach.

Jeho vlastní strach, uložený v uzlu pod jeho bytem, nahromaděný za deset let noční práce a nočního pití a nočního ležení se zavřenýma očima. Věděl, kde je — věděl od chvíle, kdy pochopil jak síť funguje. A věděl také, že Handelsmann tu síť potřebuje kompletní.

Rozbil lahvičku o podlahu.

Síť zakmitala jako struna přetržená uprostřed melodie. Děti se pohnuly — nejprve jedna, pak všechny najednou, jako by se probudily z hromadného snu. Handelsmannův výraz se poprvé změnil. Ne bolest. Překvapení. Sto let nikdo nevěděl, kde je jeho jediná slabina, protože nikdo nehledal vlastní strach dostatečně poctivě.

"Ty ses vzdal—" začal.

"Vzdal jsem se strachu," přerušil ho Šedivý. "Ne poprvé."

Síť se rozpadala. Cítil to jako chlad šířící se od středu ven — uzly pod Prahou praskaly jeden po druhém, magická infrastruktura staletí se drolila na suť a prach. Handelsmann s ní. Ne dramaticky. Prostě... přestal být. Jako plamen sfouknutý tak jemně, že ani nevíš, jestli svíčka hořela.

Novotná stála nehybně s runamiv ruce. Šedivý na ni pohlédl.

"Vaše dítě," řekl. "Bylo to dítě?"

Přikývla. Jediný pohyb, který si dovolila.

"Nemohu vám ho vrátit," řekl. "On vám ho nikdy nevrátil." Odmlčel se. "Ale mohu vás dovést ven."

Vyšli spolu do mlhy. Děti za nimi, třináct malých stínů. Praha Stínová čekala venku stejná jako vždy — zakouřená, zkřivená, prolezlá kouzly co vytekla z továren do kanálů. Nic se nezměnilo.

Nebo skoro nic.

Šedivý si zapálil cigaretu a zjistil, že poprvé za dlouho mu ruka netřeše.