Druhá brána nečekala tam, kde ji Mira hledala.

Mapy Solvary ji zaváděly po tři dny přes vyhasínající vesnice, kde lidé zapomínali nejen jména, ale i tváře vlastních dětí. Seděli u mrtvých krbů a hleděli do prázdna s výrazem člověka, jenž se právě probral ze snu, na který si nemůže vzpomenout. Mira jim nedokázala pomoci. Démon uvnitř ní, jehož si po čase začala říkat Hlas, to věděl dávno před ní.

*Zastavuješ se, protože cítíš vinu. Ale vina je přepych, který sis přestala moci dovolit ve chvíli, kdy jsi podepsala naši smlouvu.*

„Mlč," řekla do šedého vzduchu.

*Říkám ti pouze to, co sama víš.*

Druhá brána stála uprostřed Veldanského lesa, tam kde stromy přestaly být stromy a staly se vzpomínkami na stromy. Kůra byla průsvitná jako starý pergamen, větve se nedotýkaly větru, protože vítr zde neexistoval. Mira vstoupila do ticha tak absolutního, že slyšela vlastní srdce jako vzdálený buben.

Bránu poznala nikoliv zrakem, ale pocitem. Vzduch se před ní zkondenzoval v cosi temného, co mělo tvar dveří jen proto, že mysl potřebuje věci pojmenovávat. Za ní nebyla temnota. Bylo tam *nic*, a to nic mělo oči.

Ze stínu před branou vystoupila postava.

Mira ji znala. Samozřejmě ji znala.

Sestra Elowen, mrtvá již sedm let, stála bosýma nohama na jehličí, které nepraskal pod její vahou. Tvář měla přesně takovou, jakou si Mira pamatovala – laskavou, unavenou, s jizvou pod pravým okem od dne, kdy je spolu jako děti sebrala stráž a Elowen se postavila před Miru, aby přijala ránu místo ní.

„Přišla jsi pozdě," řekla Elowen hlasem, jenž zněl jako ozvěna v prázdné komoře.

„Vím." Miřin hlas byl rovný. Musela ho udržet rovný. „Nejsi to ty."

„Jsem dostatečně já, aby to bolelo." Elowen se usmála a úsměv byl správný, přesný, ukrutně přesný. „Druhá brána žádá oběť. Vzpomínku na živé, nebo živé pro vzpomínku."

Hlas v Miřině hrudi se pohnul jako had měnící polohu. *Zajímavá konstrukce. Brána ti nabízí výběr: vzdáš se vzpomínek na lidi, které miluješ, a projdeš čistá. Nebo obětuješ jednoho živého člověka a vzpomínky zůstanou.*

Mira nevěděla, co bylo horší – že to Hlas říkal, nebo že to říkal tak věcně.

„Třetí možnost," řekla k Elowen, k bráně, k čemukoli, co za ní stálo. „Vždy existuje třetí možnost."

„Kněžky němých bohů," řekla Elowen-ale-ne-Elowen, „vždy věřily v milost, která neexistuje."

Mira sáhla do prostoru pod hrudní kostí, tam kde démonská smlouva zanechala jizvu temnější než kůže. Cítila ji jako cizí teplo, jako něčí druhou ruku uvnitř vlastní. Přesně to tam bylo.

*Co děláš?* Hlas zněl jinak. Téměř ostražitě.

„Vyjednávám," řekla Mira. „Ty jsi část mé duše. Část mě. Brána chce oběť něčeho skutečného." Zhluboka se nadechla. „Beru ti jeden hlas."

Ticho bylo tak husté, že ho bylo cítit na kůži.

*Nevíš, co—*

Mira zavřela oči a udělala to, co ji matka učila dávno před chrámem, dávno před démony, v čase kdy ještě věřila, že ticho je prázdné. Obrátila se dovnitř a vzala jediný hlas, který nebyl její. Ne celý. Jenom jeden tón z mnoha, jeden prst z ruky, jedno pero z křídla.

Brána se otevřela s tichým zvukem, jenž nebyl zvukem, ale pocitem úlevy cizí věci, jež příliš dlouho čekala.

Elowen zmizela. Nebo možná nikdy nebyla.

Mira prošla.

Za branou byl les zase lesem, ale nebe bylo jiné. Tmavší. A Hlas, když se znovu ozval, zněl poprvé od jejich smlouvy jinak než chladně.

Zněl *uraženě*.

*Zapomněla jsi,* řekl, *že všechno, co ode mě vezmeš, musíš vrátit zdvojeně. Taková jsou pravidla smluv. Tvoje, ne moje.*

Mira se zastavila uprostřed kroku.

Pravidla smluv, která jí nikdo neřekl. Pravidla, která Hlas věděl od začátku.

Otočila se, ale brána už nebyla.

Zbyla jen třetí.