Podzemí vonělo po spáleném cukru a strachu. Voss sestoupil po třináctých schodech do Jámy — baru, který neexistoval v žádném registru, ale každý v Morthavu věděl, kde ho najít. Elfi hráč na pozoun foukal něco pomalého a bolestivého. Nikdo netleskал.

Seděla tam, kde věděl, že bude. Madame Syreth. Vdova, klientka, lež v hedvábných rukavicích. Před ní stály dva skleničky fekálního whisky.

„Věděl jsi, že přijdeš," řekla. Nebyla to otázka.

„Věděl jsem od začátku, kdy jste mi platila v mincích bez tváře." Sednul si. Whisky nevzal. „Cech Světla. Perrass. Prázdný Soud. Celé to byl pozvánkový dopis. Adresovaný mně."

Usmála se a ten úsměv byl starý jako Morthav sám. „Entita potřebuje průvodce, který rozumí zločinu. Nikoliv anděla. Nikoliv démona. Potřebuje někoho, kdo byl odebrán ze systému, ale nikdy systém nepřestal milovat."

Voss sáhl do kapsy. Odznak. Ten, který mu vzali. Ležel v dlani těžší než kdy jindy.

„Kolik lidí zemřelo, aby mě sem přivedly ty tři případy?"

„Sedm." Bez zaváhání. „Účetní, Perrass, čtyři svědci ve Staré Magii a jeden člověk, o kterém nevíš. Ještě."

„Já."

Ticho. Pozounista přestal hrát. Elfí oči na nich spočinuly jako studené hvězdy.

„Smlouva, na které stojí Morthav, se láme," řekla nakonec Syreth. „Entita přestává být syta. Průmyslové město potřebuje novou krev v základech — ne doslova. Tentokrát potřebuje svědomí. Někoho, kdo bude stát v Prázdném Soudu a předstírat, že spravedlnost ještě má tvar."

Duchy mrtvých klientů stáli kolem stolku. Účetní s dírou po noži. Perrass bez tváře. Všichni ti, jejichž jména znal a jejichž případy zdánlivě vyřešil. Čekali.

„A když odmítnu?"

„Morthav se nesloží přes noc. Démonické reaktory poběží dál. Soudy budou dál prodávat rozsudky. Ale entita bude hladovět, a hladová entita je méně — vybíravá. Začne brát náhodně. Děti. Staré ženy v přístavních čtvrtích." Syreth sklopila oči. „Vím, co si myslíš. Že jsem lhářka. Jsem. Ale v tomhle nelžu."

Voss konečně vzal skleničku. Whisky chutnalo přesně tak, jak se mělo jmenovat.

„Celé vyšetřování," řekl pomalu, „bylo přijímací pohovor."

„Každý případ byl zkouškou. Přístav — zda vidíš pod povrch. Finanční čtvrť — zda obstojíš, když zjistíš, že jsi figurka. Stará Magie — zda přijmeš, že pravda může mít víc průvodců." Složila ruce. „Prošel jsi. Ne proto, že jsi byl nejchytřejší. Ale proto, že jsi byl každý večer připraven to vzdát, a nikdy jsi to neudělal."

Duchové se nepohnuli.

Odznaku v dlani byl teplý. Voss si poprvé uvědomil, proč ho celou tu dobu nosil. Nebyl to symbol toho, co mu vzali. Byl to symbol toho, co odmítl pustit — víry, že někde pod korupcí, pod mlhou z alchymistických komínů, pod nakoupenými rozsudky, existuje něco, co stojí za zachování.

Možná entita věděla to dřív než on.

„Jaká jsou moje práva jako průvodce?"

Syreth se poprvé za celý večer skutečně usmála. „Žádná. Ale budeš mít hlas v Prázdném Soudu. A hlas je v Morthavu vzácnější než krev."

Vstal. Odznak položil na stůl — ne jako vzdání, ale jako platbu za odpověď na otázku, které se bál celý život. Zda je tohle město, i ve své shnilosti, ještě schopné si zasloužit průvodce.

Byl.

Duchové zmizeli. Jeden po druhém, tiše, bez obviňování.

Pozounista začal hrát znovu. Něco rychlejšího tentokrát. Možná i nadějnějšího, i když slovo naděje v Jámě znělo jako cizí jazyk.

Voss vyšel po třináctých schodech nahoru do mlhy. Morthav dýchal kolem něj — hluboce, temně, průmyslově. Věděl, že zítra ráno bude mít nový případ. Entita bude chtít svého průvodce v práci.

A on si nalije whisky, oblékne kabát a půjde.

Jako vždy.