Zámek na dveřích Miriny kanceláře byl nový. To samo o sobě mi řeklo víc než hodina výslechu.

Přiložil jsem prst k zámkové dírce a nechal zbytky magie probublat kloubem — tupý, vlažný pocit, jako by mi někdo mačkal mozek přes tlusté rukavice. Zámek cvakl. Dovnitř jsem vstoupil dřív než si správce budovy vůbec uvědomil, že jsem ve foyer.

Kancelář voněla čerstvou barvou a absencí. Všechno bylo čisté. Příliš čisté. Polici, kde mívají úředníci povolení ke stavbě, přehledy o odběru leylinní energie, papíry které se nikdy nevyhazují — prázdná. Na stole nic. Na okně nic. Dokonce i prach byl zametený.

Klekl jsem k podlaze a zavřel oči.

Magie mi kdysi sloužila k sestrojení iluzí, k bariérám ze světla, k věcem které Cech považoval za hodné výuky. Po vyloučení mi zbyla jen spodní vrstva — schopnost číst stopy, cítit reziduální energii jako slepec čte Braillovo písmo prsty. Hrubé. Nespolehlivé. Moje.

Podlaha mi vyprávěla o třech párech bot. Dva odešly dnes ráno, spěšně, s těžkým nákladem — pravděpodobně bedny nebo tašky. Třetí pár zůstal déle. Stál u okna. Čekal.

Třetí pár měl podpatky Cechu.

Vstal jsem a přistoupil k oknu. Ulice pod ním bublala obvyklým chaosem — prodavač amuletů křičel na trola, který mu sotva sahal k rameni, z kanálu stoupal nafialovělý dým z přístavní čtvrti a nad střechami problikávaly neonové runy v barvách reklam na magické pojišťovny. *Auramis spí a sní o sobě samém*, pomyslel jsem. *Nikdy se neprobouzí.*

Za mými zády zarachotila klika.

Otočil jsem se pomalu. Ve dveřích stála žena, kterou jsem neviděl tři roky a jeden měsíc — přesně od rána, kdy mi sebrali průkaz a vyhodili mě schody z Věže Světla. Archivářka Senna Voss. Stará jak Auramis sám, řekávali kolegové, ale lhali — bylo jí sotva čtyřicet a v očích měla ostrost, která nepatřila k archivní práci.

„Věděla jsem, že přijdeš," řekla. Nezavřela za sebou dveře.

„Pak víš proč."

„Mira byla čtvrtá." Přistoupila blíž, ale ruce držela viditelně, daleko od těla — gesto, které v Auramisu znamenalo: *jsem tu beze zbraní a bez kouzel, mluv se mnou*. „Před ní Denn Solaris z katastru. Před ním Halle Crow, pokladní z druhého distriktu. A ještě před tím někdo, jehož jméno nikdy nebylo v novinách."

„Kdo?"

„Člověk, který znal skutečnou kapacitu leylinní sítě." Zastavila se na dosah ruky. Páchla po starém papíru a čemsi nervózním, kyselém. „Kael, ta síť nenese tolik energie kolik Cech tvrdí. Nikdy nenesla. Někdo ji zásobuje jinak. Zvenčí. A ti čtyři to věděli."

Zvenčí. Slovo přistálo do ticha jako kámen do klidné vody.

„Kdo tě poslal?" zeptal jsem se.

„Nikdo. Proto jsem naživu." Poprvé v jejím hlase zaváhalo něco lidského. „Ale taky proto, že jsem přišla za tebou a ne za někým jiným. Ty jsi jediný v tomhle městě, Kaeli, koho Cech vyhodil, ale nezabil."

„To mě mělo varovat."

„Nebo tě to chrání." Podala mi složenou obálku. „Vzala jsem to z Miriných záloh. Ještě nevědí o záloze. Máš možná den, možná méně."

Vzal jsem obálku. Těžká, plná papírů s čísly, která jsem znal jen z doslechu — leylinní výkaznictví, to nejsušší čtení ve třech světech. Ale dole, na poslední stránce, bylo něco co nepatřilo k číslům.

Schematický plán. Pod Auramis. Pod leyliniemi samotnými.

Místnosti, které v žádném stavebním plánu neexistovaly.

„Co je tohle?" zašeptal jsem.

Senna otevřela ústa.

Pak z ulice přišel zvuk — specifické zapraskání magického odpalu, které poznáš jen jednou, aby sis ho pamatoval navždy — a okno za mnou se rozsypalo dovnitř v oblaku fialového světla.

Senna nedokončila větu.