Osmé datum bylo dnes. A dnes byl čtvrtek.

Marta seděla v obecním archivu ještě hodinu po zavírací době, protože stařičký Kovaříček zapomněl, že tam je. Slyšela, jak zamyká vchodové dveře, slyšela jeho vzdálené pokašlávání, pak ticho. Nevstala. Před ní ležely fotokopie všech tří lístků a vedle nich rozložené stránky z farní kroniky, které si stačila přefotografovat, než ji pan farář Brůžek s nepřirozeně klidným úsměvem požádal, aby přišla jindy.

Fráze zněla: *Vrací se, kdo byl přijat. Přijat je, kdo vrátí.*

Jazykové stáří bylo nezpochybnitelné. Samohláskový posun, odpadání -l v příčestí, specifická syntax s obrácením podmínky – to vše odpovídalo době před husitskými válkami, možná ještě dříve. Ale tři mrtví ji napsali vlastní rukou, v moderním pravopise, přesnou dikcí, bez jediné odchylky. Jako by si texty pamatovali. Jako by jim byl diktován.

Z tašky vytáhla diktafon a přehrála si nahrávku z rozhovoru s Hanou Součkovou, třetí obětí, pořízenu týden před její smrtí. Hana tehdy mluvila o únavě. O snech, ve kterých chodí lesem a neví proč. *Mám pocit, že se vracím domů,* řekla tehdy, *jenže já odtamtud nikdy nebyla.*

Marta nahrávku zastavila.

Za oknem archivu bylo náměstí prázdné. Pouliční lampy vrhaly oranžové kruhy na mokrou dlažbu, ale jeden kruh chyběl – lampa u kostela byla zhasnutá. Marta si všimla pohybu. Nebo si ho nevšimla. Nebo ho jen čekala.

Vzala kroniku a listovala k roku 1347. Stránky tam chyběly – ne vytržené, ale přímo nevázané, jako by je někdo systematicky vyjmul ještě před svázáním svazku. Pak 1612. Znovu mezera. 1887. Totéž. Vzorec mezer byl pravidelnější než vzorec sebevražd, ale sdílely jeden rytmus: přibližně každých šedesát pět let.

Napsala si to na papír a dívala se na čísla.

Poslední mezera v kronice: 1952. Šedesát pět let poté: letošní rok.

Telefon zavibroval. Zpráva od místního policisty Tomáše Hegera, s nímž spolupracovala od prvního dne: *Čtvrtý. Nalezen v lese za Lhotkou. Přijď.*

Marta sbírala věci pomalu, protože pohyb byl to jediné, co ji teď udržovalo v klidu. Čtvrtý. Tedy ne osmý – oni to nečetli správně, nebo ona špatně pochopila seznam. Nebo bylo osmé datum milníkem jiného druhu.

Les za Lhotkou byl podmáčený jako vždy, boty jí okamžitě propadly do černé hlíny. Heger stál s baterkou u starého buku, jehož kořeny vyboulily zem do nepřirozených oblých tvarů. Muž pod ním byl asi čtyřicet let starý, Marta ho neznala. Seděl s rovnými zády opřen o kmen, ruce složené v klíně, a jeho obličej měl výraz, který u sebevražd vídala zřídka – ne zoufalství, ne úleva, ale naprostý, klidný souhlas.

Lístek mu Heger ukázal bez slov.

Stejná fráze. Ale tentokrát za ní bylo ještě něco, co u předchozích tří nebylo: jediné slovo, napsané tiskacím písmem, jiným perem, jako by bylo přidáno někým jiným nebo v jiném čase.

*ZAČÍNÁ.*

Marta se narovnala a rozsvítila vlastní baterkou do lesa. Mezi stromy bylo ticho jiného druhu než venkovní ticho – těžší, soustředěné, jako ticho sálu před prvním tónem. Asi dvacet metrů od nich stál na okraji světla starý kříž zarostlý mechem, který nepatřil ke hřbitovu ani ke kostelu. Marta ho tu nikdy předtím neviděla, přestože tímto lesem prošla třikrát.

„Kdo ho našel?" zeptala se Hegera.

„Anonymní telefonát. Hlas ženy. Řekla přesně, kde leží, a zavěsila."

Marta namířila baterkou na kříž znovu. Pod ním bylo čerstvě prohrabané hlíny – ne hrob, spíše jako by někdo něco zakopával. Nebo vykopával.

„Tomáši," řekla tiše, „kolik lidí ve Strmechách nosí hasičskou uniformu?"

Heger se na ni podíval zvláštně. „Proč?"

„Protože na všech třech pohřbech předchozích obětí jsem viděla stejné tváře. A teď si vzpomínám, kde jsem viděla toho muže." Ukázala na mrtvého. „Na fotografii z roku 1952. V hasičském kronikářském albumu. Jenže na té fotografii mu bylo přesně tolik let, kolik mu je teď."