Čísla nikdy nelžou. To věděla Marta od dětství, od chvíle, kdy poprvé seřadila knihy na poličce podle abecedy a pocítila v hrudi ten teplý klid správného řádu. Čísla nelžou, ale mapy mohou být záludné – záleží na tom, co si dovolíte vidět.

Seděla nad rozloženou kopií katastrální mapy Jihomoravského kraje, po krajích přitisknutou kávovými hrnky. Bylo čtvrt na tři ráno. V bytě byl takový ticho, jaké přichází jen s naprostou vyčerpaností světa, a přesto Marta nespala. Nespala od úterý.

Čtyři červené tečky. Čtyři sebevraždy. Čtyři desetiletí.

Kružítkem, které si půjčila ze spodní zásuvky psacího stolu – kružítkem, které tam leželo netknuté snad od roku 1987 –, nakreslila přes mapu přesnou kružnici. Hrot v imaginárním středu, tužka opisující dokonalý tvar. Všechny čtyři obce ležely na obvodu. Odchylka nulová.

Takovou věc nezpůsobí náhoda.

Ráno přišla do archivu dřív než obvykle. Klíče jí trochu třásly prsty při odemykání, ale to přičítala kofeinu. Vypila už čtyři šálky, než vyšlo slunce. Kolegyně Blažejová na ni vrhla pohled přes brýle, ale nic neřekla – za dvanáct let si zvykla na Martiny záchvaty horečné práce stejně jako na záchvaty záhadného neklidu.

Marta šla rovnou do depozitáře B-7. Do té části podzemí, kde vzduch chutnal jinak – starší, hustší, jako by ho roky neosvěžil žádný průvan. Kovové regály plné šedých krabic, každá opatřená jejím vlastnoručním popiskem. To byl její svět. Přehledný, katalogizovaný, srozumitelný.

Dnes ho potřebovala rozrušit.

Vytáhla složky všech čtyř případů a rozložila je na pracovní stůl pod žárovkou. Jméno Červinka, 1967. Jméno Pospíšil, 1984. Jméno Králová, 1998. Jméno Baránek, 2011. Různé věky, různá povolání, různé důvody – nebo přesněji: žádné jasné důvody. V každé složce psychiatrická zpráva popisující náhlý obrat u jinak stabilní osobnosti. V každé zmínka o tom, že dotyčný začal v posledních týdnech sbírat staré dokumenty. Mapy. Rodokmen.

To si tehdy nevšimla. Teď to bilo do očí.

Vytáhla z Červinkovy složky malý sešit, přebalený v hnědém papíře. Uvnitř záznamy – jména, data, místa. Genealogické záznamy, pečlivě opsané z matrik. A na poslední straně, téměř vybledlé, nakreslený symbol. Stejný, který znala ze všech čtyř případů. Větvičkovitá figura, připomínající částečně strom, částečně bleskosvodnou runu – ale ne zcela ani jedno z toho.

Otevřela Pospíšilovu složku. Také genealogické záznamy. Také matriční výpisy. Také symbol.

Srdce jí zrychlilo takt.

Začala porovnávat jména. Systematicky, sloupec po sloupci, rok po roku – tak, jak ji naučil archiv. Hledala překryv. Čekala, že nenajde nic, protože obce ležely daleko od sebe a desetiletí je dělila jako propast.

Ale jména se opakovala.

Ne přímo – ne stejná jména, ne přímí příbuzní. Ale boční větve. Vzdálení bratranci, tetiny z druhého kolene, kmotři zaznamenaní v matrice při křtu. Pospíšilův děd a Červinkova babička měli společného kmotra. Králová se vdala do rodiny, jejíž příjmení se objevovalo v Baránkových záznamech o čtyři generace zpět.

Marta se opřela o opěradlo a zavřela oči.

Nebyl to kruh náhody. Byl to kruh příbuznosti. Rozptýlené větve jednoho rodokmenu, roztroušené po Moravě jako semena ze stejného stromu.

Vstala, prošla koridorem ke starším matrikám a vytáhla svazek z roku 1879. Oblast jižní Moravy, farnost Sankt Ulrich – dnes zaniklá vesnice pod názvem Suchý Dvůr, smazaná z map po roce 1945. Listovala. Ruce jí šly rychleji, než dovoloval profesionální respekt k dokumentu.

A pak to našla. Na okraji matriční stránky, provedenou jinou rukou než zbytek textu – jako by ji někdo přidal mnohem později, nebo mnohem dřív.

Symbol. Tentýž. A vedle něj, psáno archaickou češtinou, jediná věta:

*Kořen žije. Sklizeň přijde.*

Pod větou datum. Rok 1879. A seznam jmen – čtrnáct jmen –, z nichž Marta okamžitě rozpoznala čtyři.

Předkové sebevrahů.

Z chodby za jejími zády se ozvaly kroky. Pomalé, rovnoměrné. Blažejová odcházela v šest domů – bylo teprve půl páté. V depozitáři B-7 kromě Marty nikdo neměl být.

Kroky se zastavily přesně před dveřmi.