Déšť bušil do oken márnice, jako by se snažil dostat dovnitř.

Marta stála nad třetí mrtvolou za šest týdnů a snažila se dýchat ústy. Ne kvůli zápachu – tělo bylo čerstvé, nalezené teprve ráno v opuštěné přádelně na kraji Mostu – ale proto, že nos by ji zradil. Nos by jí připomněl, že tohle místo smrdí stejně jako ona místa. Všechna ta místa.

„Čtyřicet sedm zářezů," řekl Tomáš Beneš za jejími zády. Byl mladý, výrazně mladší než ona, a ještě se nenaučil ztišovat hlas v přítomnosti mrtvých. „Na předloktích, na hrudníku, na stehnech. Soudní lékař říká, že si je udělal sám. Před smrtí."

„Vím." Marta se sklonila blíže.

Symbol se opakoval dvaadvacetkrát, než bylo tělo příliš poničené, aby mohlo pokračovat. Byl vyrytý hluboko, s chirurgickou precizností, jaká popírala agónii, v níž musel oběť – muž středního věku, Radovan Kříž, elektrikář, otec dvou dětí – zanechat. Zakřivené rameno, tři rovnoběžné zářezy skrze jeho střed, a pak ten malý otevřený kruh v dolním pravém rohu. Jako oko. Jako díra.

Jako věc, kterou Marta znala.

Její ruka se zatřásla. Skryla ji do kapsy bílého pláště.

Poprvé ho viděla ve snu, když jí bylo třicet šest. Ve snu, který jí tehdy trval subjektivně tři dny, i když spala pouhých čtyřicet minut. Tehdy to připsala stresu, přetížení, té události, o níž se odmítá bavit i sama se sebou. Symbol si ráno nakreslila do zápisníku s pocitem, že ho musí zachytit, než zmizí – a pak zápisník zamkla do zásuvky a klíč hodila do Vltavy.

To bylo šest let před tím, než Simona Málková umřela se stejným symbolem vyřezaným do kůže v nemocnici ve Vrchlabí.

Před tím, než Ondřej Faktor zemřel v psychiatrickém léčebném ústavu v Bohnicích.

Před tím, než Radovan Kříž skončil tady, v zatuchlé přádelně na severu Čech, se zářezy tak hlubokými, že jeho kosti nesly negativní otisky symbolu jako pečeť.

„Doktorko?" Beneš přistoupil blíže. „Jste v pořádku?"

„Zjistěte mi, jestli měl Kříž v posledních měsících psychiatrickou péči." Vstala. Kolena jí praskla. „A sežeňte mi záznamy z jeho mobilu. Kresby, fotografie, poznámky – cokoliv."

„Víme, co hledáme?"

Marta se otočila k oknu. V mokrém skle se odrážel neonový světelný pruh z hasiřského vozu venku, a na okamžik se jí zdálo, že odraz není zcela její. Že silueta za sklem má jiný sklon ramen. Jiný postoj.

„Hledáme, kde to viděl poprvé," řekla. „Ne kde to nakreslil. Kde to viděl."

Beneš odešel. Marta zůstala sama s tělem.

V archivu, o němž věděla jen ona – v krabici uložené u matky, u ženy, která se jí přestala ptát na věci před lety – ležely fotografie z roku 2007. Z psychiatrického ústavu v Opavě, zavřeného po skandálu, který nikdo pořádně nepopsal. Marta tam tehdy přišla jako vyšetřovatelka. Vyšla jako něco jiného.

Na zdech jednoho pokoje byl symbol. Nakreslený krví, opakovaně, stovkykrát, jako mantra. Jako modlitba. Jako varování.

Pacient zemřel dřív, než stačila promluvit.

Marta tehdy napsala do zprávy, že jde o projev dezorganizované psychózy bez kulturního kontextu. Uvěřila tomu. Musela.

Teď vytáhla telefon a otevřela fotku, kterou si tajně vyfotila na místě činu u Málkové. Přiblížila symbol. Pak otevřela druhou fotku – z Faktora. Přiblížila. Položila vedle sebe.

Identické. Ani jeden odchylný milimetr.

Lidé v agonii, řezající se do vlastního masa, nedosahují takové přesnosti. Ani chirurgové s plánkem.

Telefonem jí prošel vítr studený jako skleněný střep, i když okna byla zavřená, i když venku nebylo nic než déšť.

Nebo možná byl. Možná venku bylo něco, co se jen tvářilo jako déšť.

Marta se otočila.

Dveře za ní byly otevřené.

Beneš byl venku. Dveře zavřel.

V chodbě nestálo nic viditelného. Ale na podlaze, v přesném místě, kde by stálo, kdyby tam bylo – byl mokrý otisk. Ne boty. Ne dlaně.

Symbol.

Čerstvý. Ještě vlhký.