Archiv v suterénu Krajského ředitelství policie v Olomouci zapáchal plísní a zapomenutím. Marta sestoupila po betonových schodech s baterkou v ruce, protože polovina zářivek byla mrtvá a správce budovy – tlustý muž se jménem Beneš na jmenovce – na její žádost o opravu jen pokrčil rameny.

Třetí oběť se jmenovala Pavel Sokol, čtyřiačtyřicet let, správce kotelny v Přerově. Nalezla ho kolegyně po třech dnech absence. Pokoje plné papírů pokrytých symbolem – stovky listů, tisíce opakování, jako by se ruka pohybovala sama bez vědomí mozku.

Marta věděla ten pocit.

Vytáhla složku číslo sedm ze šestého regálu. Uvnitř byly záznamy z roku 1987 – případ, který nikdy nebyl oficiálně uzavřen, jen tiše pohřben pod vrstvami razítek a mlčení. Čtyři pacienti psychiatrického sanatoria v Červené Vodě. Všichni kreslili. Všichni zemřeli.

Její ruce se třásly jen mírně.

Jeden z pacientů se jmenoval Antonín Horáček. Sedmašedesát let, bývalý hornický technik. Marta přejela prstem po jeho fotografii – prázdné oči, rty pootevřené, jako by se pokoušel vyslovit něco, pro co neexistovalo slovo. Ve spisu byl přiložen výkres. Zažloutlý papír, křehký jako suché listí, a na něm – symbol.

Přesný. Dokonalý. Totožný.

Marta se posadila na zem mezi regály, protože nohy ji přestaly poslouchat.

Čtyřiaosmdesát let oddělovalo Antonína Horáčka od Pavla Sokola. Komunistické Československo od dnešní republiky. Plánovaná ekonomika od vyhasínajících průmyslových měst. A přesto – stejný úhel křivky, stejný způsob, jakým se dvě linie protínaly v bodě, který byl geometricky nemožný a přitom absolutně přirozený. Oko to přijímalo bez odporu. Mozek bez protestu.

*To je to nejhorší na něm,* pomyslela Marta. *Že nevyvolává hrůzu. Vyvolává rozpoznání.*

Vytáhla telefon a nafotila stránku. Pak celou složku. Pak vstala, oprášila kalhoty a rozhodla se navštívit jedinou osobu, která mohla symbol znát déle než ona sama.

---

Dům v Libavé stál na okraji vesnice, kde polovina stavení zela prázdnými okny a druhá polovina chátrala pomalu, důstojně, jako starý člověk, který rezignoval na boj. Dr. Radovan Šimánek otevřel dveře dřív, než stačila zazvonit. Osmdesát tři let, ale oči stále ostré jako skalpel.

„Věděl jsem, že přijdete," řekl. „Jen jsem nevěděl, kdy."

Dostala ho přes síť starých psychiatrů – Šimánek pracoval v Červené Vodě jako mladý sekundář a byl jedním ze dvou přeživších zaměstnanců. Druhý nežil.

V jeho obývacím pokoji bylo teplo a vonělo to starými knihami. Na stole ležela šálka čaje, jako by ji připravil předem. Marta si sedla bez pozvání.

„Viděl jste ho," řekla. Nevysvětlovala co.

Šimánek přikývl. Pomalu, s tíhou. „Rok 1987. Přijali jsme prvního pacienta v únoru. Dělník z dolu. Tvrdil, že ho něco volá ze země. Že slyší zvuk, který nevydává žádný nástroj." Odmlčel se. „Za tři týdny kreslil. Za šest týdnů byl mrtvý."

„Co bylo příčinou smrti?"

„Srdeční selhání." Šimánek zvedl oči k její tváři. „Ale srdce mu přestalo bít přesně v moment, kdy dokončil poslední kresbu. Byl u toho jeden ošetřovatel. Říkal, že pacient – " přerušil se, projel si rukou přes ústa – „říkal, že pacient se v tu chvíli usmál. Poprvé za celou dobu."

Ticho v pokoji bylo husté, skoro hmatatelné.

„Kde je ten symbol původem?" zeptala se Marta.

„Nevím." Šimánek natáhl ruku a otočil šálku na stole, jako by ten pohyb potřeboval k myšlení. „Ale vím, co dělá. Funguje jako klíč, Dr. Horáková. Symbol není zpráva. Je to pozvání."

„K čemu?"

Starý muž se na ni podíval s výrazem, v němž nebyla lítost, ale cosi horšího – porozumění.

„Vy to víte," řekl tiše. „Vy jste tam jednou byla. Viděla jste, co je za dveřmi. A ono si to pamatuje vaši tvář."

Marta otevřela ústa k odpovědi.

Telefon v kapse zavibroval – nová zpráva od kolegy z terénu. Čtvrtá oběť. Tentokrát v Ostravě.

A tentokrát oběť zanechala symbol nedokončený.