Sníh padal tiše, když Marta stála před branami sanatorního komplexu v Bezděkově. Ruce jí nechvěly – to jí přišlo podivné. Čekala chvění, čekala strach. Místo toho cítila jen to zvláštní teplo pod kůží, které znala z dětství a které nikdy nedokázala pojmenovat.

Teď věděla, jak se to jmenuje.

Zápisky z Blažkova archivu ležely v tašce přehnuté přes rameno. Experiment Ticho – dvaadvacet subjektů, z nichž přežily jen tři. Jedno jméno z té trojice bylo škrtnuto černým inkoustem, ale po průsvitu Marta přečetla rodné číslo. Bylo její.

Vnitřní dvůr komplexu zela prázdnotou a zasněženými betonovými plochámi. Budova B, kde se experiment prováděl, měla vyražená okna. Do jednoho z nich někdo nedávno zastrčil zapálenou svíčku – vosk byl ještě měkký.

Čekali na ni.

Vstoupila.

Chodba páchla plísní a starým vápnem. Na zdech se vine symbol, znovu a znovu, vyškrábaný nehty do omítky, natřený čímsi tmavým, namalovaný sprejem. Marta ho sledovala jako řeku. Vedl dolů, do suterénu, kde betonové schody mizely v naprosté tmě.

Zapnula baterku.

Na posledním stupni seděl muž. Byl mladý, možná třicet let, s opakovaně přeobvázanými zápěstími. Díval se na ni s výrazem, který znala z fotografií obětí – ten prázdný, dálkový pohled, jakoby polovina vědomí přesídlila někam jinam.

„Věděl jsem, že přijdeš," řekl. „Symbol tě volá silněji než ostatní. Ty jsi první."

„První co?" Marta mluvila klidně. Psychiatrický reflexivně, s natrénovanou distancí.

„První ze tří přeživších. Jediná, která si pamatuje dost na to, aby ho mohla uzavřít."

Posadila se na schod naproti němu. Ve tmě suterénu viděla za ním místnost – starou terapeutickou místnost s rezavými fixačními křesly a zrcadlem, v němž se odrážely stovky vyškrábaných symbolů. Centrum pavučiny.

„Ty jsi Ondřej Vávra," řekla. „Syn jednoho z výzkumníků. Vyhledal jsi oběti. Ty jsi je přivedl zpět k symbolu."

Přikývl bez výčitek, klidně. „Oni ho nesli v sobě. Já jim jen pomohl vzpomenout si. Symbol potřebuje být dokreslen. Vždy ho kreslil jiný člověk a nikdy ho nikdo nedokončil. Tak přežil – v půli. Neúplný. Hladový."

Marta věděla, co míní. Celý život kreslila tu jednu křivku – vždy ji zastavila ruka, vždy ji zastavil sen, v němž něhlasvědomí vědělo, co dokončení způsobí. Experiment v osmdesátých letech se pokusil symbol vyvolat záměrně, vtisknout ho do myslí dětí v alfa-stavu. Podařilo se jim víc, než zamýšleli. Otevřeli něco.

„Pokud ho dokončím," řekla, „co se stane?"

„Zavře se to, co otevřeli." Vávra na ni pohlédl s čímsi, co mohlo být úlevou. „Nebo pohltí všechno. Já nevím jistě. Ale ty ano. Tys tam byla při otevření. V tobě je odpověď."

Vstala. Přistoupila k zrcadlu.

Symbol byl wszude, ve stovkách nedokončených verzí, a každá se lišila o milimetry od té správné. Znala tu správnou. Její tělo ji znalo dřív, než ji znal její rozum – ve snech, v kresličských záchvatech, v šrámu na levém zápěstí z noci, na niž odmítala vzpomínat.

Vzala ze země kus staré omítky.

Začala kreslit.

Ruka se nepohnula sama – to si vždy namlouvají ti, kteří se zbavují odpovědnosti. Marta se vědomě rozhodla, tah po tahu, s plnou psychiatrickou přítomností ducha. Symbol rostl pod jejíma rukama a byl přesný a byl konečný a byl ten pravý.

Vzduch v místnosti zhoustl. Pak se uvolnil.

Bylo to jako vydechnutí, které čekalo čtyřicet let.

Ondřej Vávra se za ní skácel na kolena a plakal – ne z bolesti, ale s tím zvukem, jímž pláče člověk, který dlouho nesl cizí závaží a konečně ho položil. Na zrcadle se symbol neztrácel, ale přestal být živý. Stal se z poselství jenom čarou.

Marta stála a cítila, jak teplo pod kůží pohasíná.

Naposled.

Venku stále sněžilo. Marta vytáhla telefon a volala záchranku pro Vávru a pak seděla na schodech a čekala na sirény a dívala se na své ruce, jež naposledy dokončily něco, co mělo zůstat nedokončeno – ale nestálo to za to.

Anebo stálo.

Teprve v autě, dávno poté, si uvědomila, že si přestala vzpomínat na sen.